Nakladatelství Hejkal / Podzimní knižní trh

Nakladatelství Hejkal

TOPlist
(obálka) 
Mika Waltari: Krvavá lázeň / Dobrodružství poutníka Mikaela v křesťanských zemíchMika Waltari

Krvavá lázeň
Dobrodružství poutníka Mikaela v křesťanských zemích


vložit do košíku

Nejrozsáhlejší historický román Miky Waltariho se odehrává v první polovině 16. století. Waltari líčí neobyčejně poutavě a čtivě dobrodružství dvou finských mladíků, hloubavého a vychytralého studenta Mikaela a jeho druha, siláka Anttiho, jejich boje v německé selské válce i ve válečných taženích habsburského císaře Karla V., pikle, intriky a protivenství, krásné ženy na jejich cestě i hledání lásky a naděje ve světě často bezútěšném. Waltari nemá iluze o spravedlivosti dějin, ale jeho chmurný pohled je vyvažován humorem. Přeložila Markéta Hejkalová. První české vydání.

ISBN: 80-86026-13-2
Doporučená prodejní cena: 349 Kč
Cena v našem e-shopu: 199 Kč
Stran: 676

Ukázka:
„Mikaeli, rychle se pokřižuj,“ naléhala maminka Pirjo. „Ďábel je vychytralý kumpán a přechytračí všechny pomocníky. Zlaťáky, které člověku dá, se v měšci změní ve žluté březové listy a jen hloupý člověk se s ďáblem pustí do kšeftů, protože ho ďábel vždycky podvede. Dobře si to zapamatuj, Mikaeli, a věř mi, protože znám svět. Svět je zkažený a bezbožný, a kdyby z toho koukal nějaký užitek, uzavřel by smlouvu s ďáblem každý druhý. Je to naopak, to ďábel prokázal sám sobě medvědí službu, když každého, kdo mu zastavil duši, podvedl a zostudil. Proto je dovolené vědění člověku postupem času ve vší své omezenosti užitečnější než vědění černé a dává mu chléb a taky něco na něj a stříbrňáky do měšce, pokud člověk umí správně využít svého nadání.“
Vážně jsem se nad jejími slovy zamyslel a musel jsem přiznat, že má pravdu. Na ohništi však doutnal horký popel a žár ve světnici a výrazná vůně masti mě omámily.
„Březové větve jsou skryty v šeru a kohout ještě nekokrhal. Má nesmrtelná duše bude nicotnou cenou za to, když na tuto noc, na tuto jedinou noc, získám do své náruče a postele Annu, dceru Lauriho. Přičaruj mi ji, maminko Pirjo, miluješ-li mě a je-li ti drahý můj život a rozum, neboť všechny mé údy jsou plné ohně a sotva dýchám. Jinak zastrčím meč do škvíry mezi trámy a naběhnu na něj hrudí, aby mé srdce mělo konečně klid.“
Maminka Pirjo byla velmi rozrušená tím, co mi všechno přiznala. „Určitě mnou cloumá běs,“ řekla, „neboť mám velkou chuť zkusit, zda dokážu vyplnit tvou bezbožnou prosbu, aby se tvé tělo uklidnilo a osvobodil ses od té šilhavé poběhlice. Bojím se hodit do ohně černou ďábelskou knihu otce mého dědečka, věřím však, že je to skutek Bohu milý a plně odčiní i všechno ostatní, čím jsem se kdy provinila. Nevěřím, že by se ti mohlo něco stát, když vedle tebe budu bdít a budu připravena modlitbou a znamením kříže zahnat všechno zlo, které by ti mohlo hrozit. Svlékni se tedy, vypij nápoj, který jsem ti namíchala a potři si tělo tak, jak jsem ti řekla. Pak jdi do postele a čekej, až dostaneš co chceš.“
Potřel jsem si tedy některá místa na těle trpkou ďábelskou mastí. Jed, který mi dala vypít, mě však už tak opojil, že jsem necítil, jak mě mast palčivě svědí na těch nejintimnějších místech. Lehl jsem si do postele. Paní Pirjo mi dala knihu v dřevěných deskách pod hlavu a začala na mě mluvit nejprve tlumeně, potom však stále hlasitěji. Říkala mi:
„Ti, kdo jsou moudřejší než já, tvrdí, že ve všech zemích a u všech národů jsou tajné společnosti, jejichž členové se poznávají podle určitých znamení a pomáhají si navzájem při hledání černého vědění, stejně jako stavitelé chrámů a odlévači zvonů se poznávají podle tajných znamení. Zda je to však pravda nebo ne, to nevím, byť prostý lid tvrdí, že ti lidé umí létat povětřím, aby se spolu mohli setkávat na tajných shromážděních.“
Bylo mi mdlo, cítil jsem, jak je mé tělo lehčí a lehčí a jak stoupám z postele a sténám: „Anno, dcero Lauriho! Přičaruj mi ji, maminko Pirjo!“ Potom jsem upadl do děsivého, horečnatého blouznění a nemohl jsem se ani pohnout. Pořád jsem se vznášel ve světnici nad postelí jako tříska ve vlnách a viděl jsem, jak se paní Pirjo dotýká hlavou stropu a přičarovává mi Annu. Oči jí žhnuly jako horké uhlíky, zíral jsem do nich a ztratil jsem vědomí. Když jsem se probudil, už jsem se mohl pohnout a viděl jsem, že Anna leží vedle mě.

Sám jsem toho muže v šedé vestě a s krysím obličejem přivedl na zasedání rady. Neznal jsem jeho pověst, a on mě přátelsky oslovil, poplácal mě po ramenou, neustále přitom pokyvoval hlavou a krutá očka rejdila sem a tam, jako by celou dobu něco hledal. Na první pohled však ve své šedé vestě nijak významně nepůsobil a já jsem nechápal, proč ho páni radní tak uctivě přijali a okamžitě zavřeli dveře, aby i mně zůstala jejich rozmluva utajena. Netrvalo však dlouho, dveře se zase znovu otevřely a muž v šedivé vestě s dvěma pány z rady, kteří se ošívali a vyhýbali se mi pohledem, přistoupil ke mně.
„Jmenuješ se Mikael Pelzfuss,“ řekl mi velmi přátelsky. „Já jsem mistr Fuchs z biskupského města a chtěl bych se setkat s tvou manželkou Barbarou. Musím jí říct pár slov, buď proto tak laskav a doveď nás k ní.“
Stále ještě jsem netušil nic zlého, tak klamně přátelské bylo jeho chování, když jsem však chtěl jít napřed a zpravit ženu, že má hosta, mistr Fuchs mě pevně chytil za ruku a zabránil mi v tom. Musel jsem ho tedy spolu s dvěma členy rady dovést do svého bytu, byť jsem se styděl, jak je chudý, a nemohl jsem Barbaře ani dopřát čas, aby se před příchodem hostí převlékla.
Byl jasný jarní den. Když jsem sestoupili po temném schodišti, vypadal náš pokoj světle, neboť byl zalit jarním jasem z malých otvůrků nahoře u chodníku. Když jsme přišli, Barbara stála u plotny a míchala dobrou polévku. „To jsi ty, Mikaeli?“ zeptala se a překvapeně zvedla hlavu. Když spatřila příchozího, zachvěla se a ustoupila o krok zpátky. Vařečka jí vypadla z ruky. Ve světlém pokoji byl její obličej najednou průsvitně bílý, takže pihy kolem očí z něj zářily jako ošklivé žlutočervené skvrny.
Příchozí na ni zkoumavě pohlédl krutýma očkama. Pak se usmál a v úsměvu odhalil dva velké zažloutlé krysí zuby. „Můžeme jít,“ obrátil se ke členům rady, „to stačí.“
Radní zrozpačitěli. Jeden z nich na mě mrkl s lítostí v očích a pak se muže v šedém kabátci zeptal: „Nechcete zkontrolovat pokoj, mistře Fuchsi?“
„To stačí,“ zopakoval mistr Fuchs, lehce odstrčil nohou Raela, který mu nic zlého netuše vyrazil vesele vstříc, a obrátil se k odchodu. Radní ho beze slova následovali. S úklonou jsem za nimi zavřel dveře. Pak jsem se udiveně otočil a zeptal jsem se Barbary: „Co to má znamenat?“
Barbara dlouho stála mlčky, v ruce svírala vařečku a vyčerpaně hleděla někam do dálky. Polévka v hrnci překypěla do plamenů, ale Barbara na to nedbala. Rael začal tiše poštěkávat, jako by tušil, jak těžkými myšlenkami se jeho paní zaobírá, a Barbara se sklonila a roztržitě ho pohladila.
„Musím pryč, Mikaeli,“ řekla mi pak. „Čím míň toho budeš vědět, tím líp. Tobě nijak uškodit nemohou, v tom je moje jediná naděje. Ať se však stane cokoliv, i kdybychom se už víckrát nesetkali, pokus se nemyslet si o mně nic zlého, Mikaeli, drahý, neboť jsem tě vždycky milovala a nebudu nikdy milovat nikoho jiného než tebe a nikdy jsem nikoho jiného nemilovala.“
Při jejích slovech mi přejel po zádech mráz. „Kdo byl ten muž?“ zeptal jsem se.
„Biskupský komisař Fuchs,“ odpověděla mi tiše, jako by to jméno všechno vysvětlovalo.


Recenze:
(...) Z učeného mladíka se časem stává - ne úplně nevinná a bezmocná - figurka v politických šarádách tehdejší doby. Hrdina popisuje svou “kariéru” špiona, informátora, udavače, vyděrače, lékaře, nájemného žoldáka... vše s odevzdanou upřímností a opakovaným tvrzením, že byl a je dobrým křesťanem. Waltariho hrdina je vypočítavý mizera a zároveň politováníhodný chudák, který se zkrátka nešťastně připletl historii pod kola.
Román se - navzdory mnohým popisovaným hrůzám - nese ve veselém duchu (i když je to někdy hodně černý humor: “První podmínkou kata je, aby vzbudil v zákazníkovi důvěru.”). Vypravěčský styl v sobě spojuje závažnost s lehkostí a pointa románu je jasná od začátku: dějiny jsou krutě smutné, to však neznamená, že se nad nimi nemůžeme královsky bavit.
(Marta Běhounková, musiQ - dříve Rock & Pop -, srpen 2002)


Další recenze:
Právo 31.7. 2002 - František Cinger, Lidové noviny 18. května 2002, Lidové noviny 18. července 2002 - 20 ideálních knih na dovolenou, MF Dnes 5. listopadu 2002 - Petra Černo, aj.
Nakladatelství Hejkal,  Dolní 153, 580 01 Havlíčkův Brod
tel. 569 424 115, e-mail hejkal@hejkal.cz