Nakladatelství Hejkal / Podzimní knižní trh

Nakladatelství Hejkal

TOPlist
(obálka) 
Mika Waltari: Šťastná hvězda / Dobrodružství poutníka Mikaela v islámských zemíchMika Waltari

Šťastná hvězda
Dobrodružství poutníka Mikaela v islámských zemích


vložit do košíku

Volné pokračování románu Krvavá lázeň se odehrává především v Istanbulu, v harému osmanského sultána Sulejmana zvaného Nádherný, a líčí Mikaelovo okouzlení exotickým světem islámu, po němž však následuje hořké prozření. Přeložila Markéta Hejkalová. První české vydání.

ISBN: 80-86026-16-7
Doporučená prodejní cena: 349 Kč
Cena v našem e-shopu: 199 Kč
Stran: 832

Ukázka:
Polekal jsem se, když jsem uslyšel zvonivý smích a spatřil draze oblečenou ženu s vlasy spoutanými síťkou zdobenou drahokamy, jak bere Džihangira do náruče, a můj úlek byl větší, než jsem kdy v životě zažil, po celém těle mi vyrazil horký pot. Okamžitě jsem se vrhl na zem a zakryl jsem si dlaněmi tvář, jen štěrbinou mezi prsty jsem se na ženu odvážil pohlédnout. Navzdory strachu mě totiž ani teď neopustila má věčná zvědavost, a kromě toho jsem si hned uvědomil, že mám-li pro svůj zločin zemřít, mohu aspoň pohlédnout na ženu, o níž se tolik mluví a jíž křesťanští panovníci posílají dary.
Kradmo jsem na ni pohlédl, ale mým prvním pocitem bylo jisté zklamání - očekával jsem, že uvidím oslnivou krásku, vždyť jí jako jediné mezi nejkrásnějšími pannami všech národů sultán vložil do klína svůj ručník a jí jediné se podařilo uchovat si sultánovu lásku a přízeň i po první svatební noci, na celé roky. Bylo to dosti urostlá, plná a ještě mladá žena, ale obličej měla nepravidelně kulatý a nos byl všechno jiné než vladařský. Pokud v sobě měla nějaký půvab, tkvěl v jásavé živosti tváří a v neustálém smíchu. Přesto se mi zdálo, že její modré oči se nesmějí spolu s obličejem, spočíval v nich jakýsi chlad, když se přes Džihangirovu hlavu dívala na svého nevlastního syna prince Mustafu, který se před ní hluboce ukláněl.
Princ Mustafa řekl, že mě přivedl na nejvyšší rozkaz, abych léčil nemocnou opici a připravil jí lék proti kašli, a můj psík se roztomile postavil před mladými princi na zadní a naklonil čumák k sultánce, jako by vytušil, že ona tady vládne všemožnými lahůdkami. Princ Džihangir, když viděl, jak se můj psík uctivě chová, se sladce rozesmál, a sultánka hned poručila služkám, ať přinesou sladkosti, zvonivě se smála a vlastnoručně psíka krmila. Pak přinesli šálek horkého mléka a mně se podařilo nemocnou opici přimět, aby aspoň část vypila. Opice mě však nechtěla pustit, pevně mě svírala kolem krku a jednou rukou k sobě lákala psíka.
Sultánka se mě turecky zeptala: „Kdo jsi? Jak to, že eunuch má vousy? Umíš skutečně léčit opice?“
Přitiskl jsem obličej k zemi pod jejíma nohama.
„Má paní, neodvážil jsem se ani pohlédnout na tvou oslnivou krásu,“ řekl jsem a opice se mi snažila stáhnout turban z hlavy. „Smiluj se nade mnou kvůli mému psíkovi a kvůli té nemocné opici, protože nejsem eunuch. Bez vlastní viny mě přivedli do zahrady harému, abych přilákal opici dolů ze stromu, a vlastně ani nevím, jak jsem se octl před tebou, nejkrásnější z žen celého světa.“
Se smíchem mi odpověděla: „Jen ke mně klidně pozvedni tvář, ty hloupý muži, když už jsi tady. Rozesmáls přece mého syna Džihangira a zalíbil se mu tvůj pes. Kizlar-agasi se zřejmě může těšit na hedvábnou oprátku, takže zemřeš ve vznešené společnosti, a princ Mustafa by zasluhoval výprask za svou nepozornost.“
Mou mysl zahalila temnota. „Zemřu, je-li to vůle Alláhova,“ řekl jsem, „ale dovol mi, ať předtím daruji svého psíka tvému synovi princi Džihangirovi, pokud se mu opravdu líbí, protože až zemřu, neměl by se o psíka kdo postarat. Rád bych také připravil lék proti kašli pro tu nebohou umírající opici, abych zmírnil její zbytečné utrpení. Nijak jsem se vědomě neprovinil proti tobě nebo proti pánovi národů, nevklouzl jsem k tobě z vlastní vůle ani se zlými úmysly, a tvá zázračná krása mě ani neuvádí do nečistého stavu, neboť mé postavení je tak nízké, že bych si k tobě ani nedovolil pozvednout zrak.“
Vtom chudák opice, která mi pořád visela na krku, dostala záchvat kašle a já jsem musel usednout na zem a vzít ji do náruče. Opice se dávila kašlem, až jí v koutku úst vystupovala krvavá pěna, a neměla už sil se bránit, když jsem ji položil na měkkou podušku klece, vyhřívané nádobou s uhlím. Psík za ní skočil do klece a spokojeně se stulil do klubíčka vedle ní. Opice mu obtočila ruce kolem krku a začala ho tahat za uši. Princ Džihangir se vymanil z matčina náručí, přitáhl si ke kleci podušku, se zkříženýma nohama na ni usedl a smutnýma dětskýma očima pozoroval svou opici. Pochopil jsem, že je to hodný chlapec a že nebude s mým psíkem špatně zacházet. Proto jsem rychle odříkal nahlas první súru a pak jsem řekl:
„Princi Džihangire, můj pes je nejmoudřejší ze všech psů na světě a procestoval mnoho zemí. Odkazuji ti ho a jdu vstříc tomu, kdo navěky zpřetrhá svazky přátelství a umlčí všechny hlasy radosti. Starej se o mého psíka a buď mu dobrým pánem a Alláh se ti odvděčí.“
Byl jsem si totiž jist, že podle nemilosrdného zákona serailu musím zemřít. Princové však nad mým smutným osudem netruchlili, naopak, začali radostně tleskat a lichotili smutnému Džihangirovi, aby si také mohli hrát s mým psíkem. Sultánka řekla:
„Jednooký pes vlastně není vhodným darem pro sultánova syna, ale ani můj syn není bez vady a snad ho pes utěší, zemře-li ta protivná opice, což by bylo jen dobře, protože takhle smrdí celý pokoj. Nejsem však zlá žena. Proto se u sultána za tebe přimluvím, budu-li mít štěstí a setkám-li se s ním dřív, než ti němí otroci stačí nasadit oprátku. To, že ses bez dovolení dostal až ke mně, je ovšem pro kizlara-agasiho taková hanba, že myslím nedovolí, abys zůstal naživu, a já jako sultánova otrokyně musím kizlara-agasiho ve všem poslouchat.“
Znal jsem už zákony serailu do té míry, že jsem věděl, že má pravdu. Skutečně se nemohla k sultánovi dostat jinak než prostřednictvím kizlara-agasiho. Dokonce i sám sultán se musel podřídit spletitým ceremoniím kizlara-agasiho, aby mohl vstoupit do pokoje své otrokyně. Pokud by se otrokyně odvážila přijít za sultánem bez vyzvání, bylo by to urážkou jeho majestátu, ale zrovna tak sultán nemohl přijít k oblíbené otrokyni neohlášen. Mohl samozřejmě poslat pro své děti, aby se s ním šly procházet do zahrady v harému, ale když se tam sultán procházel, musely se všechny otrokyně zdržovat ve svých komnatách, neviditelné, neboť jinak jim hrozila nepřízeň a zapuzení. Ty přísné předpisy byly jedinou možností, jak sultánovi zaručit v jeho velkém domě klid, neboť jinak otrokyně neustále slídily v jeho stopách a snažily by se mu vlichotit.
Přemýšlel jsem chvíli nad tou spletitou záležitostí a pak jsem řekl: „Z vlastních úst sultánových jsem vyslechl rozkaz, že mám ošetřit opici Koko. Proto si musím dojít pro léky. Pokud mě někdo zabije, poruší sultánův výslovný příkaz. Jdu tedy, a až se vrátím, vrátím-li se, může si se mnou kizlar-agasi dělat, co uzná za vhodné.“
Sultánka se zase rozesmála jako hrdlička, a její ustavičné cvrlikání mi už přestávalo být příjemné.
„Nemysli si, že se ti podaří utéct,“ řekla mi. „Viděls sultánovu otrokyni a matku jeho synů s odhaleným obličejem a porušils tak nejpřísnější zákon harému. Kizlar-agasi tě musí potrestat, jakmile tě uvidí, už proto, aby si sám zachránil krk, a nejspíš na tebe už dychtivě čeká u brány.“
Princ Mustafa nadšeně vykřikl: „To je napínavá hra. Pojďme za ním, ať vidíme, jak to s ním dopadne. Otec mi svěřil toho muže pod ochranu. Nemohu-li mu zachránit život, chci ho aspoň vidět umírat. Ještě jsem mnoho mužů umírat neviděl, i když jsem sultánův nejstarší syn. Pojď taky, Mehmede.“
Z tváře sultánky Roxolany zmizel úsměv a v očích jí zableskla ledová modř, jako by místností prolétl stín smrti. Nebezpečí snad zrychlilo běh mých myšlenek. Náhle jsem pochopil, že sultán má synů už moc a že až tento Mustafa po otcově smrti nastoupí na trůn, bude muset dát podle zákona povraždit své bratry, neboť největší hrozbu pro osmanskou říši vždy představovaly bratrovražedné války a spory. Skutečně jsem se octl v zahradě smrti a neměl jsem mnoho naděje, když smrt neustále obklopovala i vlastní sultánovy syny.


Recenze:
V románovém ději jsou vylíčeny všemožné intriky, podlosti, úskoky, naivita i zchytralost, hrdinství i zbabělost, neukojitelná hamižnost i nezištná obětavost, vášnivé upnutí se k víře i hořká deziluze, opojení i kocovina. Marnost nad marnost! A přece ke konci románu probleskne i poznání, zmoudření, osvobozující nalezení hodnoty vyšší, než je rozměr lidského života.
Spisovatel umí čtenáře upoutat, předností je humor a vtip, jímž vyprávění odlehčuje; Waltari však píše víc než jen pikareskní román plný dějových zvratů. Opírá se o zevrubnou znalost dějin a je faktograficky spolehlivý, vedle bohaté přehlídky charakterů románových postav vystupují v ději historické osobnosti, od slavného lékaře Paracelsa, přes Luthera, až po papeže a tureckého sultána. A v proudu živého vyprávění si čtenář odpočine od přechytralých, leč již tak trochu únavných postmoderních triků, které jsou stále ještě v módě.
(Jaroslav Blažke: Waltariho dilogie, Perspektivy - příloha Katolického týdeníku, číslo 4/26. ledna 2003).


Další recenze:
Lidové noviny 14. prosince 2002 - rubrika K přečtení, Právo - Salon 2. ledna 2003, Severské listy 4/2002
Nakladatelství Hejkal,  Dolní 153, 580 01 Havlíčkův Brod
tel. 569 424 115, e-mail hejkal@hejkal.cz