Nakladatelství Hejkal / Podzimní knižní trh

Nakladatelství Hejkal

TOPlist
(obálka) 
Mika Waltari: Láska a tmaMika Waltari

Láska a tma


vložit do košíku

Mika Waltari (1908 – 1979) je u nás znám především jako autor rozsáhlých historických románů, ale kritika i čtenáři ve Finsku si mnohem více cení jeho psychologických novel z třicátých let dvacátého století. A nejenom ve Finsku – ve Spojených státech byl Waltari pro hluboký ponor do temných zákoutí lidské duše dokonce přirovnáván k Dostojevskému.
Velmi autobiografická – a také silně erotická – novela Láska a tma je příběhem nedovolené lásky, silného milostného citu ve spořádaném světě každodennosti, ale také hořkým vyznáním spisovatele. Nejdůležitější věcí na světě je pro něj literatura a on jí obětuje život svůj i svých blízkých. City, vášně, radosti, smutky a neřesti jsou pro něj jen materiálem pro jeho příběhy o výšinách a propastech lidských duší.
Z finštiny přeložila Markéta Hejkalová, ilustrace Cristian del Risco. První české vydání! Pevná vazba s přebalem.

ISBN: 978-80-86026-49-7
Doporučená prodejní cena: 229 Kč
Cena v našem e-shopu: 115 Kč
Stran: 119

Ukázka:
7
Bylo už jaro. Seděli jsme u nedělního oběda. Doma. Všechno bylo jako dřív. Zdánlivě. Ale všechno bylo jako dřív už mnohokrát. A přitom nikdy nic není jako dřív, vůbec nic. Všechno se mění. Jsou jen dobré dny a špatné dny. Jediná možnost je užívat si dobrých dnů a nebát se těch špatných, i když je jasné, že přijdou. Jinak se žít nedá. Na stole voněl hyacint. Bylo přece jaro.
Liisa s sebou přivedla na oběd Heikkiho. Mluvili jsme o divadle. Společenská konverzace. Tak jako se konverzuje u nedělního oběda. Se zaujetím. Liisa samozřejmě něco zaslechla. Drby. Nikdy se nic neutají. Když vyschla témata hovoru, podívala se na mě. „Tak cos celé jaro dělal?“ zeptala se významně. Tak jako se ptáme, aby řeč nestála. Přátelé se odcizují.
„Co jsem dělal?“ odpověděl jsem stejným tónem. „Chlastal a kurvil se. Jinak nic.“ I tak by se to dalo říct.
Vteřinu trvalo, než Heikkimu došlo, co jsem řekl. Pak mu z pusy vypadlo sousto.
Rozesmáli jsme se. I když ve skutečnosti nic k smíchu nebylo.
Marvi, zamyslel jsem se. Musím si konečně přečíst Marviny dopisy. Já sám jsem se z ní už vypovídal. Ale její dopisy si musím přečíst, abych věděl, o čem přemýšlela. Co se doopravdy stalo. Myslel jsem na ni jenom tak, jak jsem si ji pamatoval. Paměť klame. Ve vzpomínkách toho spousta klesne ke dnu. Musím si konečně přečíst ty dopisy.
Když hosté odešli, usadil jsem se u psacího stolu. Venku zářila okna v jarním slunci. Proti mně visel na zdi nový obraz. Ponurost smrků. I v mém životě jednou přestane vonět jehličí. Můj život vůní jehličí skončí. A hnědým sloupem dýmu. Měděnou urnou mastného popela. Ve vřesu. Mezi měděně hnědými borovicemi.
I tak se to dá říct. I tak se to dá říct. Velmi dobře se to tak dá říct.
Protože nikdo nikdy nemůže vědět. Nikdo nemůže porozumět tomu, co se děje mezi dvěma lidmi. Ani oni sami. Mezi řádky toho zůstane příliš mnoho. Prázdnota. Je snadné hodit kamenem. Sám sobě plivu vlastní slova do tváře.
S nechutí jsem vytáhl zásuvku a našel tenký svazeček dopisů. Marvi stále žila ve svém písmu na obálkách. Dotýkal jsem se Marviných dopisů a jako bych se tím dotýkal jí na onom světě. Bylo to mi to nepříjemné. Měl jsem strach. Nějaký nepřekonatelný odpor mi bránil ty dopisy otevřít. Přestože jsem se jí v myšlenkách tolik zabýval.
A pohled ode dveří. Smutek, výčitky. Už ani žádná slova. Všem kolem sebe působím tolik zla. Tolik zla sám sobě. Ale vůle se rozpouští v kyselině vášně. Pokojná mysl, bezpečí, štěstí, radost ze života. I to jsou jen slova. Přibližné hodnoty neklidu. Přípustná hranice neukojitelnosti.
Přetrhl jsem šňůrku. Řízla mě do prstu. Jako předzvěst. Rozložil jsem dopisy před sebou na stole. Položil jsem si hlavu do dlaní. Těžkou hlavu. Bolestně těžkou hlavu. Toužil jsem po tvém hlubokém spánku. Toužil jsem po tvé blízkosti.
Četl jsem: „Jako bych zabloudila v černém lese. Tvá ruka byla tak dobrá a bezpečná. Jsem šťastná, jestli na mě vzpomínáš.“
Četl jsem: „Prosil jsi mě, ať ti píšu. Jak bych mohla nepsat, když jsem tě tak plná. Možná zneužívám tvou citlivost, způsobenou nemocí. Možná ubližuju i sama sobě. Bylo by lepší, kdybych tě už neviděla. I moudrý generál včas ustoupí. Ale všechny ty roky jsem něco hledala a sama nevěděla co. Teď to vím. Dobrotu, něhu, krásu. Ruce. Dřív to byly sobecké, chtivé ruce. Pod jejich doteky jsem se zachvívala odporem. Byla jsem úplně ztuhlá. Chápeš, jak to myslím? Kdybych to dokázala, už bych za tebou nepřišla.  Ale já to nedokážu. Říkáš mi kamarádko z dětství. Milý kamaráde z dětství, proč jsi to musel být zrovna ty?“
Ještě jsem četl: „Řekl jsi něco, co mi zkazilo náladu. Ale začala jsem přemýšlet, jak by mi bylo bez tebe, kdybys prostě nebyl. Teprve v tom okamžiku mi došlo, že už tak dál žít nechci. Šedivé tupé roky, nervózní plaché roky. To nebyl žádný život. Jen přežívání ze dne na den. Jaký smysl má takový život?“
Četl jsem na půlce stránky, vytržené z nějaké knihy: „Jiný papír jsem nenašla. Dlouho jsem pracovala, ale chtěla jsem ti ještě popřát dobrou noc. Řekni mi, můj milý, to už jsou Vánoce, že je ve vzduchu něco slavnostního? Všichni jsou na mě hodní a já bych taky chtěla být na každého hodná. Nebo je to všechno jenom sen a ráno mě z něj probudí zvonění budíku? Nebo proč to neříct přímo. Vzbudím se, až tě pustí z nemocnice. Ale i kdyby to byl jenom sen, je to nejkrásnější sen mého života. Ještě nikdy se mi tak krásný sen nezdál. Spíš už, můj milý? Jen tě políbím na oči. Snad tě neprobudím.“
Ještě jsem četl: „Můj milý, jsem tak šťastná, že se mi chce zpívat. Nejsem zmrzlá, je ve mně léto. Jak můžu být tak šťastná, i když je válka? Pánbůh mi to odpustí. Našla jsem tebe. Ach, můj milý, až bude doopravdy léto, že mě s sebou vezmeš někam, kde nebude nikdo jiný než ty a moře modrých a žlutých květů a kde budou zpívat ptáci? Dnes jsi mnohokrát opakoval mé jméno. I já bych chtěla jen donekonečna opakovat tvé jméno. Ale nemohla jsem. Bála jsem se ho pronést nahlas a uslyšet. Je jako jména, která se nesmějí brát nadarmo. Možná je to rouhání, ale to pro mě teď znamenáš. Ve snu slyším tvůj hlas, ne, i teď slyším tvůj hlas, pořád jsi tak blizoučko.“
Dále jsem četl: „Mé srdce je tak plné. Prosím, zeptej se svého doktora, jestli srdce může puknout štěstím. Drahý kamaráde z dětství, tolikrát jsem si říkala, k čemu můj život vlastně je. Zbytečně jsem se trápila. Všechny ty roky jsem jenom čekala na tebe. Štěstí, že jsi nepřišel dřív. Dřív jsem nebyla pokorná. Teď se cítím tak pokorná. Troufám si být pokorná. A je to úplný zázrak, že jsi to byl ty, kdo mě poprvé v životě políbil, i když tehdy jsem nechápala, že jsem na světě jenom pro tebe.“
Se srdcem sevřeným jsem četl: „Děkuju, děkuju za všechno to podivuhodné, cos mi dal. Pokaždé, když jsme se setkali, jsem měla pocit, že na tebe nejsem dost hodná, ne tak, jak bys sis zasloužil. Nemám ani vlastní vůli, ani vlastní život. Všechno patří tobě. A to mi působí nevýslovnou radost. Už vůbec nechápu, jak jsem bez tebe mohla žít. Kdybys teď z mého života zmizel, nepřežila bych to. Tohle říct je ošklivé a teatrální. Ošklivé vůči tobě. A já bych si svůj život také s nikým nevyměnila. Řekni, můj milý, cos to se mnou udělal? Stačí, aby ses na mě podíval. Co, cos to se mnou udělal?“
Další dopis byl datován až o tři týdny později. Vrátil jsem se z nemocnice. Všechno už bylo těžší. Ale Marvi psala: „Bojím se, že ti způsobím jenom nepříjemnosti. Ale miluju tě tak nekonečně, že bych se tě dokázala třeba i vzdát, kdyby ti to mělo přinést štěstí. Jinak tě ale nepustím. Všichni ostatní lidé mi už připadají jenom jako stíny, s nimiž mluvím. Ty jediný jsi skutečný. Nikdy se na tebe dost nevynadívám. Chtěla bych tě vidět, když pracuješ, když jíš, když spíš. Tolik jsem toho z tebe neviděla. Právě teď se mi zdá, že tě vidím v posteli. Kouříš cigaretu, čteš nějakou knihu, na čele se ti objevila malá vráska. Děkuju nebesům, že existuješ a že jsem tě mohla potkat. Co jsem udělala, abych si zasloužila tak obrovské štěstí?“
Stejná slova. Dokonce i slova jsou stejná. Konečky prstů mi odumřely.
Rozložil jsem poslední dopis. Když ho psala, už byla schopná přemýšlet. Přesto mi psala: „Dřív jsem vlastně nežila. Život byl jako studený sen. Ve snu jsem plnila úkoly, které mi dávali. Ale nic nemělo smysl. Panicky jsem pobíhala sem a tam, utíkala jsem před prázdnotou. Občas jsem se snažila promluvit, někomu něco vysvětlit, ale setkávala jsem se jen s nechápavými pohledy. Tvým prostřednictvím jsem všechno v sobě pochopila, i to, co jsem dřív jen nejasně tušila. Jak bych ti kdy mohla splatit to všechno, cos mi dal. Myslela jsem si, že štěstí je možná jen něco takového, o čem lidé v mládí sní, ale ve skutečnosti neexistuje. Alespoň ne pro mě. A bála jsem se každého doteku. Vášnivý pohled, ošklivý dotyk mě vždycky celou úplně zmrazil. Je ošklivé psát o takových věcech? Pro mě to není ošklivé. Je to krásné. Vím také, že nikdy nebyl nikdo jiný než ty, nebyl, není a nikdy nebude. Kolik let jsem tě hledala. Bolestné, bídné roky plné tísně. Ale teď jsem i za ty roky vděčná. Už nikdy nebudu sama. Už nikdy nebude kolem mě prázdnota. Můj milý, jsem tak šťastná. Mám přece naději, že tě ještě někdy uvidím.“
To byl poslední dopis. Jen o několik dní později jsme se setkali. Byla velice nervózní. Neodvážila se mi pohlédnout do očí. Vyprávěla mi, že potkala jiného muže, a myslela si, že mi tím ubližuje. Její slova nelhala. Ani její dopisy nelhaly. Slova, vyřčená i napsaná, myslela určitě vážně. Jen špatně pochopila to, co se mezi námi odehrálo. Když si myslela, že je mi nejblíž, vyrostla a odpoutala se ode mě. Pro jiného muže. Myslím, že měla šťastné manželství.
Takže jen zaslepení. Příšerné opojení lidského citu. Který z krve dříve či později vyprchá, tak jako dříve či později vyprchá alkohol.  Cit, který se únavně opakuje pořád znovu a znovu, a dokonce stejnými slovy.
Částečka Marviny bytosti však ve mně dosud vězela. Dotýkal jsem se jejích dopisů a cítil jsem její dotek, její blízkost. Konečky prstů jsem hladil vzrušené řádky, jež mi psala pozdě večer na kousek papíru, který jí zrovna přišel pod ruku. Pokud by nepsala, zbyla by jen moje verze. Zbyl by mi i tajný pocit viny. Strach, že jsem využil život jiného člověka. Ale svými dopisy mě ještě jednou, už po smrti, osvobodila. Neublížil jsem jí. Přinesl jsem jí jen dobro. Skutečně?
Ale přece jen, jak a proč zemřela? A navíc tak mladá. Přestože milovala život a chtěla ho žít se vším všudy. Ne, nechápu, jak mohla zemřít, přesvědčoval jsem sám sebe. Ale něco se ve mně rozechvělo, tak jako se země chvěje při palbě těžkých děl. Kalina. Plevel. Tlení vůle. Prasklina, jíž vnikne dovnitř hniloba a pohltí celý keř. Zpola vyhojené bílé jizvy na tvém štíhlém zápěstí. Krev na koberci. Krev na tvých krásných šatech.
Krev na tvých krásných šatech.
A v té chvíli jsem se oddělil sám od sebe. Vůně hyacintu, čerň smrků. Ovládlo mě zjevení. V oslnivé vteřině jsem zakusil a spatřil všechno, co jsem tak zbytečně a bolestně promýšlel, zkoumal, plánoval. Zjevil se mi celek. Práce. Nemělo to nic společného s tebou nebo s Marvi. Hýbalo se to ve mně a rostlo, vědomě i nevědomky. Prostoupila mnou slastná křeč prozření a jako nápor vichřice smetla všechno, co bylo kolem mě zbytečné. Věděl jsem, že i ve své slabosti, ve své ubohosti jsem silný. Ještě dokážu něco udělat, ještě ano.  Ještě jsem nevyhasl. Čeká mě dlouhá cesta. Rok, možná několik let namáhavého putování. Ale v tom okamžiku jsem nepociťoval žízeň. V tom okamžiku jsem byl sytý. Má prázdnota se zaplnila až po okraj, a ač jsem byl střízlivý, z očí mi vytryskly slzy.
Po opojení přišla ochablost, sladká ochablost. Věděl jsem, že stejně nikdy nedokážu naplnit své prozření tak dokonale, jak jsem je zakusil v té zářivě jasné chvíli. Jsem jenom člověk. A všechno lidské se dokonalosti jen blíží. Budu se trápit. Budu utíkat. Ale práce mě zase přivede zpátky. Práce, pro niž jsem byl zrozen. Práce, kvůli níž je všechno ostatní jen doplňkem, přípravou, shromažďováním materiálu, chladným zkoumáním. Žár těla nikdy nemůže zvítězit nad žárem v hlavě. Přiložil jsem si ruce k obličeji. Tváře jsem měl horké. Duše sálající v obličeji. Něco většího než já.
Usmál jsem se sám pro sebe. Rozbolavělý štěstím jsem úpěl a naříkal. Přitom jsem si dobře uvědomoval, že bych svůj úděl nikdy s nikým nevyměnil. Proč jsem se nemohl spokojit s malým, tichým životem? Proč jsem se nemohl spokojit s drobnou, čistou prací? Proč jsem se nemohl spokojit s bezpečným štěstím všedního dne, které může rozbít jen vnější bouře? Proč jsem vždycky sám v sobě rozbil všechno, co pro mě bylo dobré? Radost, štěstí, úspěch. Všechno, všechno jsem vždycky musel rozbít na kousky, abych něčeho dosáhl.
Hlava mi hořela. Cítil jsem, jak se kolem mě šíří neviditelné, ale ohnivé a zneklidňující pole. Jako planoucí oblak se rozprostřelo po zdech mé pracovny, známé barvy obrazů změnilo k nepoznání, knihám, do omrzení známým, vdechlo nový život. Má hlava naplnila celý pokoj. Má příšerná hlava.
Věděl jsem, že přivedu k zoufalství všechny, které jsem kdy miloval. Ale věděl jsem i to, že budu pracně kousek po kousku znovu skládat všechno, co jsem kolem sebe zničil. Tak to bylo i dřív. Pokaždé to bylo o něco těžší. Byl jsem opotřebovanější. A ostatní také. Ne, bezpečí nikomu dát nedokážu. Cokoliv jiného snad ano.
V tom okamžiku jsem však nelitoval. Nikoho jsem nelitoval. Lítost byla malá ve srovnání s tím, co ve mně žilo a planulo. Bylo to víc než já. Ano, živím se lidskou krví, ale nic proti tomu nezmůžu. Bohové žádají oběti.  Artemis, panenská, neslitovná. Nedokázal jsem zabít ani myš, jak mi jí bylo líto, ale pomalu jsem ubíjel veškerou dobrotu, krásu a něhu. Ne, ne, ne, neznalas mě. Přece jen jsi mě neznala.
Vůně Miss Dior. Tvé zorničky, tmavnoucí pod mým pohledem. Teplo tvého těla. Tvá krása.
Ochladl jsem, myslel jsem na tebe bez citu. Vnímal jsem tě jen jako rušivý prvek, který mi brání soustředit se na práci, ruší mě v myšlenkách. Dostal jsem z tebe všechno, co jsem chtěl, myslel jsem si. Už jsem tě nepotřeboval.
Nakladatelství Hejkal,  Dolní 153, 580 01 Havlíčkův Brod
tel. 569 424 115, e-mail hejkal@hejkal.cz