Nakladatelství Hejkal / Podzimní knižní trh

Nakladatelství Hejkal

TOPlist
(obálka) 
Leena Lehtolainen: Zasněžená ženaLeena Lehtolainen

Zasněžená žena


vložit do košíku

Leena Lehtolainen (nar. 1964) je nejpopulárnější finská autorka detektivek. Její velmi čtivé romány v sobě spolují tradici psychologicky propracovaných příběhů, v nichž do současných zločinů často zasahují dávné události, s prvky civilních severských detektivek, z nichž se hodně dozvíme o běžném životě v současném Finsku. Hrdinkou románů Leeny Lehtolainen je mladá energická inspektorka (a později komisařka) Maria Kallio. Detektivka Zasněžená žena začíná tím, že ze zámečku Rosberga nedaleko Helsinek, v němž působí centrum pro pomoc ženám ve složitých situacích, jednoho zimního dne zmizí známá psycholožka Elina Rosbergová, která je o několik dní později nalezena zmrzlá v lese. Případ zpočátku vypadá jako nešťastná náhoda, ale postupně se komplikuje. Při jeho vyšetřování se dostáváme do severofinské vesnice, v níž působí přísná náboženská sekta, do erotické restaurace v Helsinkách či do chaty na břehu jezera, v níž se zabarikádoval uprchlý vězeň s policistou jako rukojmím... Kromě střídání zajímavých prostředí autorka umí velmi dobře stupňovat napětí až k velmi překvapivému odhalení skutečného viníka, který v pozadí "tahal za nitky" a manipuloval s lidmi. Zasněžená žena je první ze čtyř detektivek Leeny Lehtolainen, které nakladatelství Hejkal připravuje k vydání.
Z finštiny přeložila Markéta Hejkalová, vázané

ISBN: 978-80-86026-56-5
Doporučená prodejní cena: 248 Kč
Stran: 284

Ukázka:
11
Venku na Alexandrově ulici mi vítr vrhl do tváře sníh s deštěm. Za normálních okolností bych zapadla do nejbližší hospody a dala si několik panáků whisky, ale těhotné ženě musela stačit k vybití vzteku prázdná plechovka od coly, která naštěstí ležela na chodníku a do níž mohla kopat. Hodlala jsem trvat na čtvrtečním výslechu, i když samozřejmě bylo možné, že Kivimäkiová jenom blufovala. To je jedno. Stejně se mi na ní hned od začátku něco nelíbilo, aspoň si ji vychutnám.
Do odjezdu autobusu jsem měla ještě půl hodiny času, proto jsem před deštěm utekla k Žíznivému slanečkovi. Troufale jsem si objednala pivo, ale jenom desítku. Rozhlížela jsem se po volném místě - a zjistila jsem, že mi pracovní den ještě neskončil. V rohu u okna seděl Joona Kirstilä, před sebou půllitr černého Kozla a přenosný počítač. Přemýšlela jsem, jestli ho mám vyrušit, ale počítač byl zavřený a Kirstilä jen zíral do půllitru.
Potřebovala jsem s ním mluvit. Na stole mě dnes ráno čekala zpráva, kde se jasně říkalo, že Kirstilä sice popíjel v Hämeenlinně, ovšem nikoliv v úterý na Štěpána, nýbrž teprve ve středu 27. prosince.
Kdyby šlo o obyčejné úterý a středu, možná bych uvěřila, že si Kirstilä prostě spletl dny. Jenomže i on snad musel rozlišovat mezi vánočním svátkem a všedním dnem. Kirstilä tvrdil, že se s Elinou sešel naposledy před Vánocemi, ale teď se zdálo pravděpodobné, že byl na Štěpána večer na zámečku.
Vzala jsem si tedy svou desítku a napochodovala ke Kirstilovu stolu. Vzhlédl ke mně od půllitru a pokývl hlavou. Bylo vidět, že není střízlivý. Hnědé oči vypadaly mladě a jasně, ale vrásky kolem úst nezahnalo ani několik piv.
„Jak se daří?“ zeptala jsem se, protože mě nic lepšího nenapadlo.
„Moc se nedaří. Spolu s Elinou zemřela i slova. Kořalky je naštěstí dost. Zjistili jste už něco?“
„Vyšetřujeme. Například vy jste v Hämeenlinně nebyl na Štěpána večer, ale až další den. Potvrzuje to aspoň deset svědků.“
„Já tady chlastám, do háje! Copak jsem u výslechu?“ Kirstilä překřičel dokonce i rádio a lidi od několika nejbližších stolů se k nám se zájmem otočili.
„Buďte v klidu, já můžu odejít. Zavolám vám zítra a domluvíme se, kdy přijdete na stanici.“ Vstala jsem. Pořád jsem měla špatnou náladu kvůli Kivimäkiové. Trápit Kirstilu mi sice trochu připomínalo trápení bezmocného štěněte, nemohla jsem si pomoct.
„Musím na stanici? Je mi to tam odporný. Radši bych si promluvil teď.“ Znovu jsem si sedla, ačkoliv jsem věděla, že náš rozhovor nemůže nahradit úřední výslech. Kirstilä byl opilý a já jsem byla sama. Ale autobus mi měl jet až za půl hodiny a pršelo čím dál víc. Málokteré místo na světě je horší než helsinské autobusové nádraží v dešti se sněhem. Když ho ale člověk pozoroval z modro-zeleno-fialového okna Žíznivého slanečka, bylo to o něco lepší. Barevná vitráž proměnila okna protější budovy zemědělského svazu v pestré mnohoúhelníky a špinavé autobusy zalila pastelovými barvami.
Kirstilä dopil svého kozla a mávl na výčepního, že si dá ještě jednoho. Zřejmě patřil ke stálým zákazníkům, protože si pro pivo nemusel k výčepu a dokonce ho ani nemusel hned platit, číšník mu úslužně donesl půllitr až ke stolu a napsal na účet. Básník vypil skoro čtvrt sklenice, než mi váhavě odpověděl:
„Musel jsem si poplést dny. Asi jsem s kamarádama chlastal v Hämeenlinně doopravdy až ve středu.“
„Jak jste vlastně prožil Vánoce? Přijel jste z Hämeenlinny za Elinou, že?“
„Ano. Stýskalo se mi po ní.“
Kirstilä si odhodil husté vlasy z obličeje a z kapsy vyndal zmuchlanou krabičku s poslední cigaretou, skoro zlomenou. Nedařilo se mu zapálit sirku, až jsem mu musela vzít sirky z ruky a připálit mu, i když mi kouř byl ještě protivnější než dřív. Náhodné pasivní kouření snad miminku neublíží, přece se nemůžu ukrýt do nějaké vakuové koule.
„O Vánocích jsem vždycky sentimentální. Všechno to rodinkaření a pokoj lidem dobré vůle. Připadalo mi poněkud zvláštní trávit Vánoce s rodiči a sestrou, na nichž mi nijak zvlášť nezáleží, když jediný člověk, o kterého opravdu stojím, je sto kilometrů daleko. Na Štěpána večer jsem zavolal Elině a pozval ji, ať přijede ke mně na Lapinlahdenkatu. Řekla, že nemůže, protože musí něco vyřídit, ale navrhla mi, ať přijedu na Rosbergu. Dalo se tam dostat jenom taxíkem, ale nabídla se, že ho zaplatí.“
Kirstilä se s Elinou setkal u brány zámečku. Elina měla strašnou chřipku, ale přesto se chtěla dostat na chvíli z domu, provětrat si hlavu. Kirstilä získal dojem, že Vánoce byly pro Elinu nečekaně náročné.
„Určitě pod vlivem Vánoc a všeobecné sentimentality jsem začal Elině dělat zvláštní návrhy. Prosil jsem ji, ať se ke mně nastěhuje. Ale ona odmítla s tím, že teď rozhodně není v situaci, kdy by mohla přemýšlet o tak velké životní změně.“
To souhlasilo s Millinou výpovědí. Ale jak potom Airu Rosbergovou napadlo, že se Joona chtěl s Elinou rozejít? Spíš bych uvěřila, že to bylo naopak.
„Takže Elina chtěla, aby váš vztah pokračoval stejně jako dosud?“ Dopila jsem desítku a hned jsem chtěla další. Ne ovšem desítku, ale pořádné pivo, jenže to mi svědomí nedovolilo.
„Ano. Dokonce jsme se kvůli tomu trochu pohádali. Snad jsem si představoval, že Elinu potěší, že bez ní nevydržím ani tři dny o Vánocích. Dětinské. Jenže Elina bydlela tak daleko a navíc v domě plném žen, a to je strašně obtížné. Vlastně bylo. Když jsem třeba najednou dostal chuť na sex, co potom?“
Kirstilä se zatvářil podobně jako můj dvouletý synovec Sami, když mu zakazovali něco dělat. „Neměl jsem si ale stěžovat, teď nemám Elinu vůbec...“ Kirstilovi začaly ukapávat do piva slzy.
„Jak jste se dostal zpátky do Helsinek, když nejezdily autobusy. Taxíkem?“
„Spal jsem přece v domečku. Odjel jsem až ráno,“ odpověděl Kirstilä unaveně.
„Cože? Vy jste byl v noci ze Štěpána na zámečku?“
„Jo, byl. To je na celé věci právě to nejhorší.“ Kirstilä začal zase slzet. „Elina s tím nesouhlasila, chtěla, abych se vrátil do města. Nakonec mi to dovolila, ale řekla, že chce mít v noci klid, kvůli té chřipce. Čekal jsem až do jedné, že za mnou přece jenom přijde. Při tom čekání jsem vypil láhev červeného, která tam byla ve skříňce, a pak jsem usnul. A ráno,“ Kristilä polkl, „ráno mě naštvalo, že se Elina neukázala, a odjel jsem prvním autobusem zpátky do města. A teď pořád dokola přemýšlím, že kdybych trval na tom, že budu spát s Elinou, byla by teď ještě naživu.“ Kirstila zakončil větu vzlykem, ale já jsem nevěděla, co bych mu mohla říct na útěchu.
Za chvilku mi měl jet autobus, a další pojede zase až za hodinu. Měla bych jít. I když jsem nechtěla nechat Kirstilu samotného, bylo mi ho trochu líto. Ale od vedlejšího stolu po něm se zájmem pokukovaly hezké mladé ženy, určitě by našel hned několik utěšitelek.
„Rozloučili jsme se trochu chladně,“ vzdychl Kirstilä a otřel si obličej do své červené šály. Už jsem si oblékla kabát, přesto jsem se zastavila a poslouchala. „Měl jsem s sebou telefon, volal jsem Elině ještě v jednu, ale řekla, že teď nemůže, že zrovna s někým mluví.“
„S kým?“ skoro jsem vykřikla, protože všechny ženy na zámečku popřely, že by se s Elinou setkaly poté, co se vrátila z večerní procházky.
„Jenom řekla, že mi to poví později, protože mě se to prý také týká. Znělo to... znělo to, jako by byla opilá. Jenže to já jsem byl taky.“
Musela jsem běžet na autobus, ale rozhodla jsem se, že koncem týdne Kirstilu vyslechnu. Takže u Eliny na Štěpána v noci někdo byl! To znamenalo přinejmenším jednu věc. Minimálně jedna žena na zámečku lhala!
Další den jsem se na Rosbergu nedostala. Po Palovi jsem zdědila několik případů, a přestože jsem se snažila pracovat stejně jako dřív, každou chvíli mě ochromil smutek. Přistihla jsem se, že jen sedím a představuju si, že jsem zase v Nuuksiu u chaty na břehu lesního jezírka a poslouchám vrčení helikoptér a výstřely a pak najednou hrobové ticho. V jídelně jsem seděla u stolu s Pihkem a po obědě jsem ho poprosila, jestli můžu vidět Palovu pracovnu.
Stůl byl úplně stejný jako dřív, jen Palovy rozházené zápisky už někdo odnesl a rozdělil na stoly nás ostatních. Přes opěradlo židle visel Palův tlustý tmavě modrý svetr, a když jsem se ho dotkla, ucítila jsem vůni Palových oblíbených pastilek proti kašli.
„Každé ráno, když přijdu do práce, si pomyslím, kde ten Palo vězí,“ řekl Pihko. „Jeho manželka by si zítra měla pro věci přijít. Uvidíme, koho ke mně nastěhují. Doufám, že ne Ströma.“
„Budeme muset někoho získat místo Pala. Nevíš, kdy bude vyhlášený konkurz? Jeden můj dobrý kamarád je právě teď na poddůstojnickém kurzu. Možná že ho znáš, Pekka Koivu. Ten by pro nás byl ideální. Pracovala jsem s ním kdysi v Helsinkách.“
Můj kamarád Koivu odešel z Joensuu ve východním Finsku, kde byly pořád nějaké rasistické konflikty, a momentálně navštěvoval v Espoo podůstojnické kurzy. Chystali jsme se, že hned po Vánocích zajdeme na pivo, což se z mnoha důvodů zatím neuskutečnilo. Když mi Koivu po akci v Nuuksiu volal, zdálo se mi, že má zase nějaký nový objev.
Pihkovi zazvonil telefon. Byl to Taskinen, sháněl mě, ať k němu okamžitě přijdu.
Asi jde o vyšetřování operace v Nuuksiu, pomyslela jsem si, když jsem v Taskinenově pracovně viděla ještě policejního radu města Espoo, s nímž jsem se dosud neměla čest setkat. Taskinen mi pokynul, ať se posadím, ale vyhýbal se mi pohledem. Díval se skrz mě, jako by na stěně hned nad mým levým uchem pozoroval nějaký úchvatný obraz.
„Takže, inspektorko Kalliová, před malým okamžikem jsem absolvoval nepříjemný telefonát s vysoce postavenou osobou z ministerstva vnitra,“ začal policejní rada. Byl už skoro v důchodovém věku, patřil ke generaci, která udělala kariéru za prezidenta Kekkonena a údajně dokázala čas od času přimhouřit obě oči, stačilo se domluvit na ceně. Stopy korupčních obědů a večerů v sauně byly vidět na jeho obtloustlé postavě a na obličeji, prokvetlém naběhlými krevními žilkami, a drahý tmavě modrý oblek kupodivu jen podtrhoval celkový dojem opotřebovanosti. Asi si i ten oblek koupil za jiné peníze než za plat. Několikrát ho těsně minulo interní policejní vyšetřování, ale dosud mu nic nedokázali. Prý hlavně proto, že i současný ministr vnitra patřil v mládí ke Kekkonennovým chráněncům a znal našeho policejního radu už dlouhé roky. Beztak byla ta vysoce postavená osoba sám ministr vnitra Martti Sahala.
„Patrně šlo o operaci v Nuuksiu,“ řekla jsem vzpurně. Chce nám snad ministerstvo vnitra radit, jak máme vypovídat při vyšetřování?
„Ne, telefonát se netýkal případu z Nuuksia, i když toho se jistě bude týkat ještě hodně rozhovorů. Tenhle hovor ovšem souvisel také s Nuuksiem, s podezřelým úmrtím, k němuž došlo před dvěma týdny na zámečku Rosberga. Obětí byla Elina Rosbergová, pokud se nepletu.“
„A co po nás ministerstvo vnitra chce?“ zeptala jsem se ohromeně.
„Ministerstvo vnitra žádá, aby svědkům případu nebylo bezdůvodně vyhrožováno zatykačem.“
„Prosím?“ Muselo jít o Tarju Kivimäkiovou a o náš včerejší konflikt. Ale co s tím má společného ministr vnitra?
„Snad si vzpomínáte, že jste včera večer v restauraci Raffaello mluvila s redaktorkou Kivimäkiovou? Vyhrožovala jste jí zatykačem, pokud se nedostaví na výslech v termínu, který jste sama určila, aniž byste se vůbec zeptala, jestli má čas.“
„Inspektorka Kalliová má za sebou nepříjemnou zkušenost. Není divu, pokud se občas zbytečně rozhorlí,“ vstoupil do hovoru Taskinen. Pořád zíral někam skrz mě, ale v očích skrýval bezmezné znechucení. Taskinen se s policejním radou v minulosti už mnohokrát střetl při vyšetřování hospodářské kriminality a jejich vztahy prý byly spíš ledové než chladné.
„Pokud slečna inspektorka, pardon, paní inspektorka, není práce schopná, měla by zůstat doma.“
„Redaktorka Kivimäkiová se se mnou pokoušela smlouvat. Slíbila, že mi odhalí velmi pravděpodobný motiv vraždy Eliny Rosbergové, pokud jí poskytnu rozhovor do připravovaného pořadu. Čili se přiznala, že tají důležité, možná dokonce rozhodující informace. Co jsem měla podle vašeho názoru dělat?“
Dívala jsem se na policejního radu - a vtom jsem si vzpomněla, co Tarja Kivimäkiová říkala o změně pracoviště. Prý ve zpravodajství nechce zůstat mimo jiné z morálních důvodů. Možná se ten morální důvod jmenoval ministr vnitra Martti Sahala. Co na něm Tarja Kivimäkiová může vidět? Stosedmdesát centimetrů vysoký stroj na stanoviska, který vyrostl někde mezi bramborami. Přitahuje ji Sahalova moc? Prý je šedou eminencí vlády. Není mu moc přes čtyřicet, ale už skoro dvacet let se pohybuje ve vrcholné politice, už stihl být ministrem třikrát.
„Už nejste žádná holčička, inspektorko Kalliová. Policista musí být taky trochu psycholog. Malý ústupek je leckdy ku prospěchu věci.“
Přestože jsem se snažila napočítat v duchu aspoň do pěti, neudržela jsem se.
„Takže pro milenky ministra vnitra neplatí stejné zákony jako pro ostatní občany?“
Měla jsem vědět, že tohle bude na policejního radu příliš. Začal na mě řvát jako na divadle. Jádrem sdělení bylo, že bych měla požádat o zdravotní dovolenou dřív, než mi bude nařízena. Seděli jsme s Taskinenem jako dvě děti, které si hrály se sirkami tak dlouho, až se jim podařilo podpálit rodinnou saunu.
„Jyrki, spoléhám na to, že zodpovídáš za chování svých podřízených,“ řekl rada na závěr. Nepodal nám ruku, jen se vyřítil na chodbu a práskl za sebou dveřmi. Když zmizel, Taskinen se na mě konečně podíval.
„Můžeš mi ještě jednou vysvětlit, o co jde?“
Začala jsem, a přestože jsem se snažila být klidná, cítila jsem, jak se můj vztek přenáší i na Taskinena.
„Kivimäkiová se musela hodně urazit, když rozehrála tak vysokou hru,“ konstatoval nakonec.
„Kivimäkiová tady bude sedět ve čtvrtek v deset. Já umím taky hrát. Bulvár by měl velkou radost z informace, jak ministr vnitra chrání svou milenku před podezřením z vraždy.“
„Uklidni se, Mari. Nemá cenu si zbytečně komplikovat život.“
„Jestli Kivimäkiová skutečně zná motiv vraždy Eliny Rosbergové, vymáčknu ho z ní třeba... třeba falešnými podpatky ministra vnitra,“ zasyčela jsem. Můj vztek se změnil v hysterické chichotání, které jen roznítila představa, jak asi ministr vnitra vypadá při milování, bez svých dlouhých a určitě modrých trenýrek. Taskinen mě chvíli pozoroval a pak vyndal ze skříně láhev minerálky.
„Vypij to a snaž se uklidnit. Jsi si jistá, že nepotřebuješ ještě několik dní zdravotní dovolené?“
„Samozřejmě že bych potřebovala, stejně jako ty a Pihko, už jenom kvůli našemu policejnímu radovi. Je mi z něj na zvracení. Neboj, nebudu dělat žádné skandály. Nočním vlakem jedu do Oulu a až se ve čtvrtek ráno vrátím, bude tady na mě čekat Tarja Kivimäkiová.“
„Aniž cokoliv uděláš?“
„Ano. Jsem si jistá, že si uvědomuje, že si nemůže dovolit nepřijít, i když je milenka ministra vnitra.“
Taskinen vypadal, že mi skoro věří. Kéž bych si mohla věřit i já! Vrátila jsem se do kanceláře a snažila se uklidnit, ale nepomohl mi ani pohled na svalnatá mužská těla na plakátě. Nakonec jsem se donutila vytočit číslo advokátní kanceláře, která zastupovala Elinu Rosbergovou.
Elinina závěť neobsahovala žádné překvapení. Nějaké dary, napřiklad Unii ženských práv nebo fondu Červeného kříže pro oběti katastrof. Všechen ostatní majetek měla zdědit Aira Rosbergová, což vyplývá i ze zákona. O Joonovi Kirstilovi nebyla v Elinině závěti ani zmínka.
I když jsem si nepředstavovala, že objevím nějakého tajemného dědice, přesto jsem byla zklamaná. To, co jsem se včera dozvěděla od Tarji Kivimäkiové a Joony Kirstily, mi ale dávalo naději, že případ nakonec přece jen vyřeším. Vnitřní pochybující hlas mi ovšem našeptával, že Kirstilä si mohl Elinina nočního návštěvníka jednoduše vymyslet, jen aby odvrátil podezření od sebe. I motiv, který mi slibovala Tarja Kivimäkiová, mohl být vymyšlený.
Zavolala jsem na Rosbergu. Naštěstí vzala telefon Johanna.
„Maria Kalliová z policie v Espoo, ahoj. Jak dopadla návštěva v Karhumaa?“
„Děkuju dobře. Vlastně jsem se vrátila až včera, vůbec se mi nechtělo od dětí odjíždět, když jsem se s nimi konečně mohla setkat. Jenom Johannes, nejstarší syn, se mi vyhýbal.“
„Setkala ses s manželem?“
„Ne. On a Johannes bydleli celou dobu, co jsem byla doma, u Leeviho rodičů. Kdybych měla kam jít, hned bych vzala děti s sebou, aspoň ty dvě nejmenší.“
„Jak dlouho chceš zůstat na zámečku?“
„Aira mi nabídla, že tady můžu být, dokud si nedám věci jakžtakž do pořádku. Musím si najít práci a byt, i když to by byl asi zázrak.“ Z čeho teď Johanna asi žije, odkud vlastně bere peníze? Půjčila jí Elina? „Elinino tělo dosud nevydali. Aira by už chtěla zařídit pohřeb,“ pokračovala Johanna.
I na to jsme zapomněli. Palova smrt mnoho věcí zkomplikovala.
„Mari, zjistila jsem, že Leevi nebyl na Štěpána večer doma. Prý odjel někam kázat,“ řekla mi Johanna vzrušeným hlasem a já jsem si uvědomila, že Elina mohla být vlastně na procházce s oběma, napřed s Kirstilou a pak s Leevim Sänttim, jakkoliv to znělo nepravděpodobně.
„O tom jsem s tebou vlastně chtěla mluvit. Zítra jedu do Karhumaa za Leevim.“
„Cože? Zatkneš ho?“
„K tomu zatím není důvod. Ale chci s ním mluvit. A děkuju ti za tvůj životopis, i když v něm asi dvě stránky chyběly.“
„To byly ještě školní věci, se současnou situací to nijak nesouvisí.“
Připadala jsem si jako podlá intrikánka, že si s Johannou kamarádsky povídám jakobynic. Nechystala jsem se do Karhumaa jenom kvůli Leevimu. Chtěla jsem se vyptat taky na Johannu. Na smrti Eliny Rosbergové bylo něco divného, až šíleného. Jako by s tím měla něco společného minimálně jedna duševně nemocná osoba. Nebo vyšinutá, a pro tu roli by se Johanna hodila.
Znovu zazvonil telefon. Strážný mi oznamoval, že mám návštěvu.
„Nemá prý domluvenou schůzku. Kari Hanninen, terapeut. Přijmete ho?“
Neměla jsem čas a vlastně ani energii, ale s Hanninenem jsem aspoň měla důvod zajít na kávu. Řekla jsem, že si pro návštěvu přijdu, ať na mě počká dole. Ve výtahu jsem zjistila, že se kriticky pozoruju: oči jsem měla od únavy černozelené, pleť bledší než kdykoliv dřív, a v zimě mi zmizely z nosu pihy. Vlasům by prospěl nový přeliv. Prsa v zeleném svetru vypadala větší než obvykle, ale džíny mě ještě v pase neškrtily, spíš naopak.
Hanninen pořád vypadal jako obstarožní rockový idol, i když tentokrát měl na nohou zálesácké boty a kolem krku černý šátek. Zdálo se mi, že jakmile mě spatřil, zmáčkl v sobě nějaký vnitřní knoflík na spuštění šarmu: v kávových očích zaplál úplně jiný lesk, úzké rty se roztáhly v úsměvu a v koutku očí se objevily vrásky smíchu.
„Paní inspektorko! To je skvělé, že máte čas. Jel jsem náhodou kolem a chtěl jsem se zeptat, jak jste se vzpamatovala z toho hrozného zážitku. A navíc jste v Nuuksiu říkala, že se mnou chcete mluvit...“
„Potřebuju šálek kávy, můžeme si promluvit v naší kantýně.“
Hanninen mě následoval. Otevřel mi dveře a odsunul židli, jako bychom byli na rande. Na takové chování jsem v práci rozhodně nebyla zvyklá. Naopak jsem mezi muži přijala jejich způsoby, sama jsem si nosila věci a oblékala kabát.
Nejdřív jsme mluvili o Halttunenovi. Hanninena ten případ pořád trápil. Od kolegů jsem slyšela, že v rozhovorech pro tisk hodnotil policejní akci obzvlášť drsnými výrazy. Nedivila jsem se, opravdu mu záleželo na tom, jak to s Halttunenem dopadne, i když nechtě celou situaci jenom zhoršil.
„Markku byl jednoznačně úplně vykolejený člověk. Ale znamená to, že máme právo takové jako on hned střílet? Všechny ty zbraně a helikoptéry... Taková hrozba by dokázala vyvést z míry kohokoliv. Samozřejmě tam hrála roli i touha nechat se zabít. Usnadnilo by situaci, kdyby ten rukojmí nebyl policista?“
„Možná by kolem toho byl menší poplach. Hlavně jsem s vámi ale chtěla mluvit o Niině Kuusinenové. Můžeme se přesunout do mé kanceláře?“
V ústech mi po kávě zbyla pachuť. Nemohla jsem si pomoct. Hanninenova přítomnost ve mně vyvolávala tíseň, protože jsem ho měla v duchu snad navždy spojeného s Palem a Halttunenem.
„Etika mi v zásadě nedovoluje mluvit o svých klientech,“ začal Hanninen, když jsme se usadili u mně v kanceláři. „Ale vzhledem k okolnostem a k tomu, že jste nadprůměrně inteligentní policistka, bych snad mohl udělat výjimku.“
„Vy sám jste znal Elinu Rosbergovou?“
„Svého času jsem ji znal hodně dobře. Na začátku studií jsme spolu rok chodili, ale to už je víc než dvacet let. Už jsem na tu dobu dávno zapomněl, všechno se mi vybavilo, teprve když jsem slyšel, že Elina zemřela.“
„Slyšela jsem fámy, že jste měli pracovní konflikty v asociaci terapeutů.“
Hanninen vytáhl obočí, pak se pohodlněji usadil na pohovce, natáhl dlouhé nohy v leviskách a zkřížil ruce za krkem.
„Tak o tohle jde?“ zeptal se pobaveně. „Vy se mnou vůbec nechcete mluvit o Niině Kuusinenové, ale chcete zkoumat moje vztahy k Elině. Máte snad málo podezřelých, paní inspektorko?“
Neodpověděla jsem, jen jsem upírala pohled do Hanninenova usměvavého obličeje. Pod očima měl temné kruhy, jako by celé noci nespal.
„Můžu vám vyprávět i o Elině Rosbergové, jestli si to přejete. Možná k práci policie patří vytvářet povahové analýzy podezřelých i obětí? Elina byla žena, přesvědčená, že má vždycky pravdu. Pozorovala svět velmi úzkým kukátkem. Vy ženy jste většinou otevřenější než muži všemu novému, například věcem souvisejícím s hermetickými vědami. Ne tak Elina. Určitě byla dobrá terapeutka, to nepopírám.“
Podle Hanninena šlo ve sporu, který měl před několika lety s asociací terapeutů, spíš o úzkoprsý přístup Eliny a několika dalších psychologů než o to, že by Hanninen používal sporné terapeutické metody. V důsledku sporu ale pojišťovna přezkoumala, zda má jeho terapii platit, a nakonec mu vypověděla smlouvu.
Hanninen si samozřejmě uvědomoval, že bych se o důsledcích jeho konfliktu s Elinou dozvěděla i bez něj. Halttunen byl ve skutečnosti jeden z posledních Hanninenových pacientů, jehož terapii hradila pojišťovna. Samolibě mi vyprávěl, že si ho Halttunen vybral za terapeuta proto, že nepůsobí jako ňouma.
Kari Hanninen rád mluvil o sobě. Přemýšlela jsem, jaký je asi posluchač. Vyprávěl mi, že od té doby, co mu pojišťovna vypověděla smlouvu, se živí stále víc jako astrolog. Lidé mu věří, protože je vzděláním psycholog.
„Astrologie rozvazuje uzly, pomáhá lidem vidět v životě věci, které by si jinak neuvědomili. A já rozhodně neříkám lidem, že hvězdy něco nařizují, že není jiná alternativa.“
„Proč jste potom řekl Halttunenovi, že hvězdy ještě neurčily, aby zemřel?“ zeptala jsem se, neboť nad tímhle Hanninenovým prohlášením jsem hodně přemýšlela.
„Jenom jsem ho chtěl uklidnit. I když jsem se snažil zbytečně. Ne...“
Nechtělo se mi s Hanninenem znovu omílat události z Nuuksia, proto jsem ho neomaleně přerušila a stočila řeč na Niinu Kuusinenovou.
„Kuusinenová mi řekla, že začala s terapií po matčině smrti. Snad mi o ní můžete něco říct, aniž byste zradil její důvěru.“
„Niina byla na svou matku silně vázaná. Typický Rak. Žila jako v bavlnce, bohatá rodina, jediná dcera a tak dále. Matka chtěla, aby se stala klavíristkou, ale Niina na to zřejmě neměla dost sebevědomí. Rodina žila dlouho ve Francii, Niinin otec tam pracoval. Proto se tady asi Niina cítí poněkud vykořeněná.“
„Studovala na Sibeliově akademii?“
„Ano. Absolvovala loni na jaře jako učitelka hudby. Snad nebude nikdy muset učit na základní škole, soukromé hodiny se pro ni hodí mnohem víc.“
Přemýšlela jsem, jestli éterická Niina Kuusinenová byla do svého terapeuta zamilovaná. A proč vlastně vyměnila Hanninena za Elinu? Hanninen o žádné krátkodobé terapii nemluvil. Byla s ním Niina nespokojená?
„Kuusinenová mi řekla, že Elininu smrt vnímá tak, jako by jí znovu zemřela matka. Mohla by si do Eliny promítat své city k matce?“
Hanninen se na mě usmál, jako se dospělí usmívají na dítě, když položí hloupou, ale roztomilou otázku.
„Policejní psychologie! Elina ani nebyla dost stará na to, aby v ní Niina viděla matku. A vůbec není ten typ. Niinina maminka byla prý opravdu taková ta staromódní matka, laskavá a starostlivá. Je ovšem pravda, že klienti si do svých terapeutů často promítají všechny možné city. To je v podstatě součást procesu.“
„Potřebuje Niina Kuusinenová antidepresiva? Nebo například prášky na spaní?“
„Tohle už je důvěrná informace.“
Věděla jsem, že o moc víc toho z Kariho Hanninena nevytáhnu, už jsme dospěli na tenký led ochrany práv pacientů.
„Proč s vámi Kuusinenová ukončila terapeutický vztah a vybrala si Elinu?“
Zase pobavený úsměv, naznačující, že podle Hanninena nejsem zdaleka tak chytrá, jak si o sobě myslím.
„Kdo vám řekl, že terapeutický vztah skončil? Jen se transformoval. Dál interpretuji Niininy astrologické mapy, ostatně spolu s ní, neboť ona je v tom velmi dobrá. Sama vypracovává horoskopy, trochu si tím přivydělává. Pojišťovna jí hradila Elininu psychoterapii. Před Vánocemi jsem ale zaslechl jakési fámy, že asociace terapeutů začala kritizovat i Elininy extrémně feministické metody. Inu, ať hodí kamenem...“
„Vy jste Elinu zřejmě skutečně nenáviděl! Poslal jste k ní Niinu Kuusinenovou jen proto, abyste ji mohl sledovat?“
Teď se Kari Hanninen už hlasitě rozesmál. „Vůbec ne! Naopak jsem si myslel, že terapeutická škola, kterou Elina představovala, by mohla Niině pomoct vyřešit její problematický vztah k matce. Už ale pozoruju, kam míříte. Patrně vás potěší, že nemám na noc po Štěpánu alibi. Byl jsem doma úplně sám.“
Zrudla jsem a nedokázala jsem to před Hanninenem skrýt, což mě znervózňovalo. Jako obvykle jsem byla připravena vrhnout se po stopě, byť jsem předem věděla, že mě nikam nedovede.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Sekretářka našeho oddělení mi přinesla záznamy telefonních hovorů z Rosbergy a na Rosbergu během Vánoc a v noci po Štěpánu.
Chtěla jsem je v klidu prostudovat, chtěla jsem se Kariho Hanninena zbavit. On se ale protahoval v křesle, jako by se tam chtěl uvelebit navěky.
„V jakém znamení jste narozená, paní inspektorko?“ položil mi překvapivou otázku a přejel po mně pohledem, který se mi vůbec nelíbil. „Sázel bych na nějaké duální znamení. Blíženci... ne. Váhy nebo Ryby.“
„Má to nějaký význam?“ Ani za nic jsem nechtěla Hanninenovi přiznat, že se trefil, že jsem skutečně narozená v Rybách, které plavou různými směry.
„Rád bych vám vypracoval horoskop, samozřejmě zcela zdarma. Jen mi řekněte přesný čas a místo narození.“
Podrážděně jsem se zašklebila. Jak by mi to mohlo uškodit, když na podobné věci nevěřím? Nebo věřím, a proto nechci, aby s pomocí hvězd zkoumal můj osud a povahu? Snad jsem jen nechtěla, aby si myslel, že když mi udělal horoskop, má mě přečtenou. Ale jeho úsměv mě přiměl kývnout. Řekla jsem mu, co potřeboval. Snad se ho tak zbavím.
To zafungovalo. Hanninen se zvedl s tím, že se hned pustí do práce, koncem týdne bude horoskop hotový. Přemýšlela jsem, jestli mi ho přinese osobně, ale neptala jsem se na to.
Po Hanninenově odchodu jsem se pohroužila do záznamů. Většinu čísel jsem znala z dřívějších zpráv. Tarja Kivimäkiová telefonovala na Štědrý večer rodičům do Tuusniemi, Niina Kuusinenová na Boží hod telefonovala, že přijede. Kirstilä telefonoval mnohokrát, z Hämeenlinny i z Helsinek, a i jeho noční telefonát se potvrdil. Ale ještě před tímhle telefonátem mě čekala skutečná bomba: proč Elině na Štěpána v jedenáct hodin večer volal ze svého mobilu Leevi Säntti?

12

Rytmické dunění vlaku mě ukolébalo - čtvrt hodiny po odjezdu z Helsinek jsem usnula a probudila se až ráno kousek před Oulu. Sotva jsem si stihla opláchnout obličej a trochu se nalíčit.
Před víc než deseti lety jsem s kamarády byla v Oulu na rockovém festivalu. Z města jsem si skoro nic nepamatovala, ale řekli mi, že policejní stanice je kousek od nádraží. Odtamtud mě měl někdo dovézt do Karhumaa. Když jsem zjistila, že Leevi Säntti telefonoval z mobilu na soukromé číslo Eliny Rosbergové, počítala jsem i s úředním výslechem.
Na nádraží jsem posnídala relativně slušnou kávu a housku se sýrem. Snídaně mě probudila, takže jsem pak celkem snadno našla policejní stanici. Strážný mě ohlásil u inspektorky Rautanenové a za okamžik si pro mě přišla asi sto sedmdesát centimetrů vysoká světlovlasá žena přibližně v mém věku.
„Minna Rautanenová, ahoj. Poslouchej... Nebyly jsme spolu v policejní škole tu první zimu?“
„Byly. Tys pak otěhotněla a musela jsi kurz přerušit. Tehdy ses ale jmenovala jinak. Proto jsem nevěděla, že tady mám známé.“
„Tehdy jsem byla ještě Alatalová. A představ si, že tomu dítěti, který jsem tehdy čekala, je už dvanáct. Pojedeme?“
Vzpomněla jsem si, jak jsem byla tehdy zklamaná, když Minna Alatalová kvůli těhotenství odešla. V našem kurzu jsme byly jediné dvě ženy a já jsem si tam pak připadala trochu osiřele.
Byla ještě tma a městem se proháněl mrazivý vítr. Na mnoha místech zářilo ještě vánoční osvětlení, i když už bylo po Třech králích. Minna jela plynule devadesátkou a vypravovala, jak žije, matka tří dětí a přitom policistka. Podala si přihlášku do poddůstojnického kurzu, protože teď, když už i nejmladší chodí do školy, prý bude mít čas na kariéru. Já jsem jí taky stručně shrnula svůj život a pak jsem začala vysvětlovat, proč vlastně jedeme za Leevim Sänttim.
„Aha, v Nuuksiu,“ přikývla Minna. „Tam někde byla minulý týden ta operace, a ten policista, co umřel, byl od vás, ne?“
„Jo. Byl to můj blízký kolega,“ řekla jsem rychle a zase jsem začala mluvit o Elině Rosbergové. Minna po mně střelila pohledem, ale došlo jí, že se nemá dál vyptávat.
„Kolik té Johanně Sänttiové vlastně je?“ zeptala se, když jsem skončila.
„Ročník 1962.“
„Tak to musí být Johanna Yli-Koivistová, se kterou jsem chodila do třídy na gymnáziu. Byla z Karhumaa a vdala se za nějakého kazatele. Já náboženství moc nesleduju, ale když se nad tím zamyslím, tak jméno Leevi Säntti je docela známé. Je to jeden z vůdců zdejších starolaestadiánů.“
„Tys znala Johannu na gymnáziu? Řekni mi o ní něco.“
„Byla taková tichá a strašně svědomitá, vždycky měla samý jedničky. Nijak zvlášť jsme spolu do kontaktu nepřišly. Laestadiáni žili sami pro sebe, s náma ostatníma se moc bavit nesměli. Na jednu věc si ale pamatuju, to bylo v posledním ročníku. Johanna byla docela pěkná holka, i když se to všemožně snažila zakrýt, oblíkala se do strašných pytlů a vlnité blond vlasy si vázala do nemožnýho uzlu.“
V zasněžené zatáčce se proti nám vyřítil kamion s přívěsem. Minna rychle uhnula stranou a auto chvíli klouzalo po ledě, než ho zase dostala pod kontrolu.
„Překročil rychlost nejmíň o dvacet kilometrů,“ řekla pak. „Někdo by ho měl zastavit, ale já se za ním po sněhu honit nebudu.“
„Tomu rozumím. Taky se mi už nechce řešit všechno na světě. Co se stalo s Johannou v tom posledním ročníku?“
Minna začala povídat o nějakém Jarim Kinnunenovi, rockerovi, který se do krásné a tiché Johanny zamiloval. Pořád si s ní chtěl povídat o přestávkách a sedět vedle ní v jídelně, kupoval jí čokoládu a psal pro ni milostné písničky.
„Posloucháš současný rock? Pokud ano, znáš možná skupinu Neklidná hlava. Jari tam hraje na kytaru.“
Znala jsem Neklidnou hlavu, líbil se mi jejich neo-punk. Myslela jsem si ale, že členům skupiny je kolem dvaceti.
Podle Minny byl Jari ten poslední člověk, s kterým by Johanna začala chodit. Nejdřív vypadala, jako že ji Jariho pozornosti jenom obtěžují. Ale postupně začala roztávat. K všeobecnému překvapení přišla k Minně domů na vánoční mejdan, přestože už v deset pro ni měl přijet bratr.
Jari Kinnunen to ráno oznámil klukům ve třídě, že dneska Šípkovou Růženku, jak Johanně říkal, sbalí. A sbalil. Když přišel Johannin bratr, v obýváku, kde většina třídy seděla a popíjela, Johanna nebyla.
„Nakonec se našli. Líbali se v pokoji mýho mladšího bráchy mezi autodráhou a hokejkama. Jenom líbali, úplně nevinně. Ale Johannin bratr se strašně rozzuřil. Napřed zbil Jariho a pak Johannu, a ta slovní zásoba... Nevěřila bych, že pobožní laestadiáni znají tak sprostý nadávky. Kričel něco, jako že Johanna se zase kurví. Pak ji odtáhl do auta. Jari mu to chtěl oplatit, ale my ostatní jsme ho naštěstí přesvědčili, že by tím Johanně jenom přidělal problémy.“
V pondělí po onom víkendu přišla Johanna do školy úplně tichá a ani slůvkem nenaznačila, co se u nich doma dělo. S Jarim ani nepromluvila. Poslední hodina byl tělocvik, a i když se Johanna schovávala v koutku šatny, spolužačky viděly, že má všude po těle modřiny.
„Asi jsme měli něco udělat,“ povzdychla si Minna. „My jsme ale byli zvyklí, že věřící si žijou po svém a nejlepší je nechat je být. Jari ze školy na jaře odešel, protože se dostal do jedné kapely, která jezdila po tancovačkách. Johanna se už pak ničeho neúčastnila a na maturitu přišla se zásnubním prstýnkem na ruce. Myslím, že chtěla jít na medicínu, ale místo toho se vdala.“
Dorazily jsme do obce Ii, kde se silnice stáčela podél řeky Ii na východ ke Karhumaa a Yli-Ii. Podél řeky se v létě určitě hezky jezdí na kole. Na nebi se začalo pomalu klubat sluníčko, jeho paprsky dopadaly šikmo na závěje sněhu a kreslily na nich fantaskní obrazce. Chvíli jsem se koukala z okna, ale pak se mi udělalo tak špatně, že jsem musela Minnu poprosit, ať zastaví, a šla jsem se do příkopu vyzvracet.
Minně samozřejmě hned došlo, že jsem těhotná, a jako zkušená matka tří dětí mi hned začala radit, co mám proti ranním nevolnostem dělat. Vyhlížela jsem pumpu, kde bych si mohla vyčistit zuby, než dojedeme do Karhumaa, ale nikde jsem žádnou neviděla. Nakonec jsem Minnu poprosila, ať zastaví asi kilometr před Karhumaa. Vystoupila jsem z auta a nacpala si pusu plnou sněhu. Chutnal stejně jako v dětství: nejdřív svěže, pak tvrdě a olejově.
Karhumaa byla malá vesnice s jednou hlavní ulicí. Dům Sänttiových jsme podle instrukcí našly snadno, asi dva kilometry od centra na břehu řeky. Stál na pozemku, který zřejmě dřív patřil k nedalekému velkému statku. Domy v Karhumaa působily prostorně, jako by v každém žilo nejméně deset dětí. Dům Sänttiových ale mezi ostatními vynikal, byl to rozlehlý přízemní dům z bílých cihel, určitě měl nejméně tři sta metrů čtverečních. Na dvoře stálo elegantní šedočerné volvo a mikrobus stejné značky. Jinam než do mikrobusu by se všechny děti nevešly. U dveří stály vyrovnané lyže a sáňky a nařasené záclonky v oknech vypadaly, jako by je někdo včera vypral a naškrobil. Dům vůbec nepůsobil na první pohled ponuře, jak jsem si představovala. I muž, který nám otevřel dveře, byl jiný, než jsem očekávala.
I když Leevi Säntti měl v telefonu příjemný a kultivaný hlas, přesto jsem si ho představovala jako pomenšího tlouštíka s pěšinkou v mastných vlasech, se staromódními brýlemi a v černém obleku s příliš krátkými nohavicemi.
Skutečný Leevi Säntti měřil sto osmdesát centimetrů, měl široká ramena a nakrátko ostříhané hnědé vlasy, určitě upravené s pomocí fénu a tužidla. Obličej měl celkem všední, ale příjemný, a místo špatně padnoucího obleku z mých představ měl tmavě modré manšestrové kalhoty a hnědomodře kostkovaný ležérní svetr, zpod nějž vykukoval límeček bílé košile s bledě modrým proužkem. Bylo mu čtyřicet jedna a rozhodně nevypadal starší. Vešli jsme do prostorné předsíně se zajímavou věšákovou stěnou. Zevnitř domu se ozývaly dětské hlasy, a v předsíni se najednou objevila malá holčička, ukázala na mě prstem a obdivně řekla:
„Teta! Teta!“
Nemohly jí být víc než dva roky, takže to určitě byla moje jmenovkyně Maria, Johannina nejmladší. Nejradši bych k ní šla a vzala ji do náruče, ale než jsem to stihla udělat, objevila se asi šestiletá holčička a malou odvedla.
„Půjdeme do mé pracovny a tam si v klidu promluvíme. Nechci, aby děti slyšely, že se na jejich matku vyptává policie. Dobře že jste přijely civilním autem.“
„Jde jenom o formalitu,“ uklidňovala jsem ho. Než jsme došli do pracovny, stihla jsem se rozhlédnout po tradičně zařízeném obývacím pokoji a zahlédla jsem i patrové postele a obrázky andělů strážných v dětských pokojích.
„Jsem kazatel jen na částečný úvazek, hlavním zaměstnáním je pro mě práce na otcově pile,“ vysvětlil mi Säntti, když jsem si udiveně prohlížela polici s knihami, kde vedle sebe stála náboženská literatura a knihy o zpracování dřeva. „Odpoledne musím na pilu, takže pojďme k věci. Maija-Leena nám jistě brzy přinese kávu.“
Něco mi na něm připomínalo Kariho Hanninena. Nebyl to zevnějšek, ani styl řeči, i když oba mluvili měkkým sugestivním hlasem. Přemýšlela jsem, co mají společného. Leevi Säntti se sotva zajímá o astrologii.
„Budete mít něco proti tomu, když si náš rozhovor nahrajeme?“ zeptala jsem se. Leevi Säntti potřásl hlavou a já jsem pokračovala:
„Vaše žena bydlí od odchodu z domova, tedy už dva měsíce, u Eliny Rosbergové, která před dvěma týdny za podezřelých okolností zemřela. Chtěla bych si s vámi promluvit o duševním zdraví vaší ženy. Prošla těžkým obdobím. Určitě pro ni nebylo lehké odhodlat se jít na potrat a přinejmenším dočasně opustit rodinu. Myslíte, že se z toho mohla pomást?“
„Věříte v Boha, paní inspektorko?“
Přestože Sänttiho otázka s případem nijak nesouvisela, rozhodla jsem se odpovědět.
„Snad ani sama nevím, v co věřím. Proč?“
„V Johannině případě bych nemluvil o pomatení, spíš o vzepření se vůli Boží. Bible zakazuje vraždy, a tou je i potrat, a jasně určuje, že žena má být podřízena muži a místo matky je u dětí. Já už svou ženu neznám. Její bratři si vzpomněli, že už jednou ve škole se vzepřela vůli Boží, ale celá léta byla dobrá matka a poslušná manželka. Nevím, jestli ji posedl ďábel a ona se proto chová tak, jak se chová. Jednoho člověka už zabila. Jak jsem vám už sdělil do telefonu, nedivil bych se, kdyby zabila ještě dalšího.“
„Kladl jste potrat vaší ženy za vinu Elině Rosbergové?“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Leevi Säntti s nepředstíraným ohromením v hlase. Přesto jsem si byla jistá, že ví naprosto přesně, kam mířím.
„Elina Rosbergová povzbudila vaši ženu v rozhodnutí jít na potrat a nabídla jí dočasné útočiště.“
„To jsem nevěděl.“ Sänttiho baryton o odstín potemněl. „Myslel jsem, že slečna Rosbergová provozuje něco jako azylový dům.“
„Azylový dům? Pro oběti rodinného násilí?“ zeptala jsem se opatrně.
„Na co narážíte?“
„Nenarážím na nic. Jen bych chtěla zjistit, co vlastně víte o Elině Rosbergové a o aktivitách zámečku Rosberga.“
V té chvíli se otevřely dveře a do místnosi vstoupila štíhlá mladá žena s kávou. Podoba s Johannou byla zřejmá, i když Maija-Leena Yli-Koivistová nevypadala zdaleka tak smutně a vyčerpaně jako její vyhublá sestra. Sice na sobě měla babičkovské šaty, přesto to byla půvabná dívka.
Na tácu byl kromě konvice kávy žitný chléb, který vypadal jako doma pečený, a kyprá bábovka. Minna po mně koukla, jako by mě chtěla pobídnout do jídla, aby mi zase nebylo špatně. Maija-Leena položila tác na stůl a zmizela. Přemýšlela jsem, jestli bych si neměla promluvit i s ní, až Leevi Säntti odejde na pilu.
Chleba chutnal jako kdysi v dětství o prázdninách. Snědla jsem skoro celý krajíc, než kdokoliv z nás promluvil.
„Možná že události posledních měsíců byly pro Johannu těžké, ale pro mě také,“ začal nakonec Leevi Säntti. „Byť člověk sebevíc důvěřuje, že Bůh ví, co dělá, přesto se proviní hříchem pochybností. Dítě, jež Johanna zabila, bylo i mým dítětem. Proč mě Bůh chtěl potrestat, proč zabil moje dítě?“
„Dítě by zemřelo v každém případě, a vaše žena také, kdyby nedošlo k přerušení těhotenství.“
„Pán už učinil větší zázraky. Třeba by Johannu a dítě ušetřil, kdybychom se bez reptání podrobili jeho vůli a jen se s důvěrou modlili.“
Nevěřícně jsem ho poslouchala a vtom mi došlo, co ho spojuje s Kari Hanninenem. Oba vkládají veškerý svůj šarm do rozhovoru o věcech, jimž ti druzí mohou jen stěží uvěřit. Säntti je určitě charismatický kazatel.
„Přijal byste svou ženu po potratu zpátky?“
„Potrat je veliký hřích, i když naše světská společnost ho schvaluje. Děti samozřejmě matku potřebují, ale snad je pro ně lepší žít bez matky než pod vedením bezbožné matky.“
Minna se neklidně zavrtěla, loktem strčila do magnetofonu a shodila na podlahu hromádku papírů. Byla jsem za to přerušení vděčná, aspoň jsem se mohla uklidnit. Není moje věc měnit názory Leeviho Sänttiho, říkala jsem si, stejně bych to nedokázala. Přesto však pro mě bylo těžké jen mlčky sedět a poslouchat.
„Naše víra neschvaluje rozvod, o nějž teď Johanna usiluje. Snažil jsem se být kvůli dětem velkorysý, dokonce jsem Johannu minulý týden nechal přespat pod svou střechou, ač jsem se bál, že otráví duše mých dětí. Chce děti pro sebe, i když nemá domov, kam by je mohla přivést. Ona...“ Leevi Säntti rozhodil ruce jako Ježíš na kříži, „...chce zničit mě a naši rodinu.“
„Vy jí tedy děti nedáte?“
„Ne, rozhodně ne bez boje. A se mnou je Bůh.“
Nevěděla jsem, jestli věřím v boha, ale určitě jsem nevěřila, že by byl jen strojem na plnění přání Leeviho Sänttiho. Nestála jsem ani o takového boha, který by raději nechal matku devíti dětí zemřít, než aby jí dovolil jít na potrat. Už zase jsem byla rozčilená. Určitě se Leeviho Sänttiho co nejdřív zeptám, jestli nikdy neslyšel o kondomech.
„Neustále naznačujete, že považujete za možné, že by vaše žena zavraždila Elinu Rosbergovou. Dokážete říct, proč by to dělala?“
Leevi Säntti na mě upřel srdcervoucí pohled.
„Sama jste před chvílí řekla, že slečna Rosbergová mou ženu povzbudila, aby šla na potrat. Možná Johanna přece jen pocítila výčitky svědomí a chtěla svou pokušitelku zabít.“
Povzdechla jsem si. Podle téhle logiky by musela Johanna v Oulu a okolí povraždit ještě několik zdravotníků, kteří potrat provedli. Přesto jsem se nad Sänttiho výkladem zamyslela. Třeba právě v tomhle tkví absurdita Elininy smrti. Protože Johanna rozhodně nebyla duševně vyrovnaná žena.
„Kde jste byl vy sám v noci po Štěpánu?“
„Já? Asi tady doma. Nebo ne - asi jsem byl někde jinde. Moment.“ Säntti si vyndal z tašky time manager jako velký byznysmen.
„Ten den jsem jel až do jižního Finska. Pozvali mě kázat na setkání do Vihti.“
„Aha, tak do Vihti.“ To je přece od Rosbergy kousek. „Kde jste přespal?“
„U jednoho z bratří ve Vihti.“
„Nezajel jste si na Rosbergu?“
„Co bych tam asi dělal?“
„Mohl jste se setkat se svou ženou... Nebo s Elinou Rosbergovou. Ten večer jste jí v jedenáct hodin telefonoval. Co jste jí mohl chtít?“
Säntti zvedl oči vzhůru. Možná prosí boha o pomoc, napadlo mě.
„Netelefonoval jsem jí,“ řekl nakonec a podíval se mi přímo do očí.
„Copak vám vaše víra nezakazuje lhát? Telefonoval jste, a přímo Elině Rosbergové, ne na hlavní číslo do zámečku, které používala i vaše žena.“
„A kdybych jí chtěl domluvit? Kdybych ji poprosil, ať pošle mou ženu zpátky domů?“
„V jedenáct v noci?“ řekla jsem nedůvěřivě.
Leevi Säntti neuhnul pohledem, ale než stihl cokoliv říct, otevřely se dveře a objevil se asi tříletý kluk. Zase za sebou dveře pečlivě zavřel a pak se rozběhl k otci.
„Tati, přijela tím autem maminka?“
„Simo, už jsem ti mnohokrát říkal, že do tatínkovy pracovny se nesmí, když tatínek pracuje. Tím autem nepřijela maminka, ale tyhle tety. Vrať se teď k tetě Maije-Leeně.“
Simo na nás upřeně zíral, jako by otcův rozkaz neslyšel. Zdálo se, že ho zajímá hlavně Minnina policejní uniforma. Leevi Säntti se neklidně zavrtěl. Napadlo mě, že kdybychom u toho nebyly my dvě, vykázal by chlapce daleko ostřeji. Nakonec kluk přišel ke mně a stulil se mi do náruče. Překvapilo mě to, nikdy jsem nebyla typ, který přitahuje malé děti.
„Naše maminka tady už nebydlí,“ začal mi Simo vysvětlovat. „Jezdí jenom někdy na návštěvu. Maminka spáchala hžích a ploto tady už nesmí bydlet.“
„Hžích“ zněl v ústech tříletého chlapce úplně nesmyslně. Ráda bych Simovi řekla, že jeho mamince se po něm stýská, ale nechtěla jsem ještě víc jitřit jeho už tak zmatené city. Chlapec voněl žitným chlebem a pleť na tvářích měl teplou a hladkou jako nektarinky na sluníčku. Leevi Säntti vstal, otevřel dveře a zavolal na Maiju-Leenu, ať si Sima odvede. Mladá žena hned přiběhla, v patách tři holčičky předškolního věku. Všechny vypadaly polekaně.
„Pojď Simo, můžeš s Johannem a Markkem uklidit pokoj,“ lákala ho Maija-Leena. Nechápala jsem, co by na takové nabídce mohlo tříleté dítě lákat, ale Simo se mi poslušně vymanil z náruče a spěchal do předsíně.
„Přiznávám, že jsem Elině Rosbergové telefonoval v nevhodnou dobu, ale byl jsem zrovna u telefonu a myslel jsem si, že takoví lidé chodí spát pozdě.“
„Co jste od Eliny Rosbergové vlastně chtěl?“
„Aby domluvila Johanně, ať se buď vrátí domů nebo se vzdá požadavků na naše děti. Chce děti, ale nemá domov, kam by je mohla přivést, nemá příjmy, nemá nic... Nemůže děti dostat. Opustila je, je duševně nevyrovnaná. Zbytečně bojuje, protože já ten soud s pomocí Boží vyhraju.“
Měla jsem na jazyku, ať si stejně radši vezme advokáta, ale ovládla jsem se.
„Elina Rosbergová nebyla moc ochotná diskutovat. Když jsem navrhl, že by se Johanna mohla vrátit domů, kdyby se kála a poprosila o prominutí mě, naši farnost a Boha, přerušila hovor.“
To bych asi udělala taky. Ale přerušila ho skutečně? Co když Leevi Säntti přijel na Rosbergu, i když ho nikdo nezval? Elina vyšla před bránu. Byla pod vlivem léků a v Sänttiho autě usnula. Säntti zavětřil příležitost, jak se Elině pomstít. Odtáhl ji do lesa a tam ji nechal umřít. Určitě už dorazila analýza vlákna z toho kousku látky, který byl nalezen na Elinině těle. Co když odpovídají Sänttiho autu nebo oblečení?
Zeptala jsem se Sänttiho na jméno přítele ve Vihti. Säntti tvrdil, že dorazil na místo v půl jedné, což by ho zbavilo podezření. Věc nicméně bude třeba prošetřit.
Pak jsem se zeptala na adresu Johanniných rodičů. Ukázalo se, že její matka před několika lety zemřela.
„Pro otce a bratry zemřela Johanna v okamžiku, kdy zabila své dítě. Sotva s vámi budou chctít mluvit.“
„Uvidíme. Nejdřív bych si ráda promluvila s její sestrou.“
Säntti se zatvářil velmi odmítavě.
„Maija-Leena vám neřekne nic, co byste se nedozvěděli ode mě. Můžete se ptát mě a potom můžeme společně odjet.“
Musela jsem ho chvíli přemlouvat, než nám dovolil zůstat v domě i poté, co odjede na pilu. Poprosil nás, ať počkáme, až Maija-Leena uspí malou Marii a větší děti předá do péče Elise, která přijde ze školy. Pak si můžeme s Maijou-Leenou promluvit. Nakonec jsme stejně odešly s Leevim Sänttim. Vydaly jsme se k Johanniným příbuzným.
„Asi Johannu hodně podezíráš, když jsi kvůli ní přijela až sem,“ poznamenala Minna, když jsme pomalu jely k Yli-Koivistově statku, kde měl údajně bydlet Johannin otec, nejstarší bratr s rodinou a nejmladší ze tří bratrů, který byl dosud svobodný. Bratr Simo se odstěhoval do Kemi.
„Nejde jenom o to,“ odvětila jsem krátce. Sama jsem nevěděla, o co přesně jde, prostě jsem se toho chtěla dozvědět co nejvíc o Johannině životě v Karhumaa.
Předpokládala jsem, že Johannin bratr bude mít stejně velkou rodinu jako ona a že dům bude plný života. Dům pocházel z devatenáctého století, byl natřený na tmavěčerveno, kamenný chlév na druhém konci dvora vypadal hezky a udržovaně. Na dvoře žádná auta nestála, ale do garáže pro tři auta vedly sněhem čerstvé stopy pneumatik.
Nikdo nám však nepřišel otevřít, i když jsme nejenom klepaly, ale dokonce i zvonily, což na venkově znamená, že přichází někdo cizí. Zjistily jsme, že i chlév je zamčený a nikde v domě se nesvítí, proto jsme odešly. I kdyby byl někdo z Yli-Koivistovy rodiny doma, zřejmě s námi nechtěl mluvit.
Johannin rodný dům stál stranou od vesnice a možná kvůli temně červené fasádě vypadal trochu smutně a uzavřeně. Nedivila jsem se, že Maija-Leena raději bydlí v modernějším domě své sestry. Když jsme se tam vrátili, pohybovala se po domě sebejistě jako paní domu. Vzpomněla jsem si na Johannina slova, že kdyby při porodu zemřela, Leevi by se oženil s Maijou-Leenou. Jak to asi dopadne teď, když se chce Johanna rozvést? Nevěděla jsem, jestli starolaestadiáni oddávají rozvedené, nebo ne stejně jako katolíci? Chtěla Maija-Leena přesto Leevimu sloužit?
Maija-Leeva Koivistová byla totiž do svého švagra očividně zamilovaná. Mluvila o něm jako o polobohu, jehož si netroufala kritizovat. Johanna věděla, že potrat je hřích. Bůh by se o ni a její dítě postaral. Přemýšlela jsem, jak asi Johanně bylo, když ji všichni její nejbližší odsoudili k smrti. My dvě jsme měly něco společného, obě jsme byly v ohrožení života. Johanna se ovšem zachránila sama, zatímco já jsem přežila pouze šťastnou náhodou.
„I dětem je bez Johanny líp. Její návštěvy je jenom matou, Maria spala několik nocí neklidně. Větším se dá vysvětlit, co se stalo, ale ty menší tomu ještě nerozumějí.“
Maija-Leena přišívala knoflíky k tmavě modrým šatům pro asi šestiletou holčičku. V troubě se pekla sekaná a v teple nad ní kynulo chlebové těsto. Jedenáctiletá Elisa četla ve vedlejším pokoji menším dětem knihu o někom, kdo ztratil beránka.
„Máte svou sestru ráda?“
Maija-Leena pohlédla na šití, ale pak oči odvrátila, jako by chtěla skrýt, co v nich je.
„Je o tolik starší než já... Jako malá jsem ji hodně obdivovala, byla tak hodná a hrála si se mnou. A její svatba s Leevim byla nádherná. Celá vesnice říkala, že Johanně se dostalo požehnání, když si vzala tak skvělého muže. Když jsem chodila na gymnázium, byla jsem trochu zmatená, protože mě pořád ponoukala, ať jdu studovat, a litovala, že sama nestudovala. Měla krásný dům a spoustu zdravých dětí, co by ještě chtěla? Myslím, že už hodně let měla světské myšlenky. I Anně je nasadila do hlavy, otec je z ní musel vyhánět bičem.“
„Bije Leevi Säntti děti?“ zeptala se Minna tiše. Nedívaly jsme se na sebe, ale obě jsme věděly, že by to Johanně při procesu pomohlo. V Karhumaa se tomu možná jenom říkalo držet v náležité kázni, ale pravidla Karhumaa naštěstí neplatila všude.
Někde se rozplakalo dítě.
„Maria zase nespí. Musím za ní jít. Měly byste odejít, protože i větší děti se brzy vrátí. Nebylo by příjemné, kdyby tady viděly policii, jak se vyptává na jejich matku.“
Nic jiného nám nezbývalo a já jsem navíc musela stihnout vlak. Když jsme vyjely ze dvora, zastavil na druhé straně silnice školní mikrobus. Vystoupila z něj dívka s ohonem blonďatých vlasů, který nenechal nikoho na pochybách. Anna Sänttiová zdědila vlasy po matce.
„Minno, zastav!“ vyskočila jsem z ještě jedoucího auta do sněhu a zavolala jsem na dívku:
„Anno! Počkej!“
Dívka se otočila. V obličeji měla naději, ale ta zmizela, jakmile Anna zjistila, že její matka s námi není. Přesto k nám vykročila, odvážná malá žena v zeleném kabátě, který vypadal, že ho taky zdědila po matce.
Řekla jsem, kdo jsme, a zeptala jsem se, jestli je ve vesnici kavárna, kde bychom si mohly popovídat.
„Tady není kavárna, lidi pijí kávu doma.“ Oči měla dospělejší než na svých třináct let a tělo už měla ženské. „Můžeme jen kousek popojet, zahnout třeba do Viittakorpi.“
Sedla jsem si k Anně dozadu. Měla půvabné rysy po matce, ale po otci zdědila určitou tvrdost a charisma.
„Nemůžu s vámi být dlouho, Maija-Leena mě začne shánět. Asi jí řeknu, že jsem vystoupila dřív. Chcete mluvit o mamince? Pozor, dědeček!“ Anna na okamžik sklonila hlavu, když jsme míjely shrbeného muže se sáňkami.
„Maminčin otec?“
„Ano. Rozzlobil by se, kdyby mě viděl v autě s cizími lidmi. Naštěstí jste ženy.“
„Stýská se ti po mamince?“
Anna se lítostivě usmála, jako by otázka postrádala smysl.
„Samozřejmě. Já a vlastně všichni ostatní kromě Johannese bychom nejradši odešli s maminkou hned, ale ona zatím nemá byt. Jak já bych se chtěla dostat z Karhumaa! Někam, kde bych klidně mohla nosit džíny a dívat se na televizi jako ostatní. Víte, kdy se maminka uzdraví a odvede si nás?“
„Mamince se už daří lépe. Copak ti to neřekla, když vás byla navštívit?“
„Řekla. Aspoň už vypadala jinak. Mnohem mladší a zase se tak smála jako dřív, než se narodili Simo a Maria. Johannes řekl, že se z maminky stala kurva, když nosí rozpuštěné vlasy a dlouhé kalhoty. Ale Johannes je hlupák.“
Přemýšlela jsem, proč se tady vlastně projíždím s Annou Sänttiovou mezi zasněženými poli. Co od téhle třináctileté dívky chci? Snad důkaz, že jeden z jejích rodičů je vrah?
„Maija-Leena se snažila naučit ty malý, hlavně Sima a Marii, aby říkaly maminko jí, ale já jim pořád dokola vysvětluju, že je to naše teta, ne maminka, a že maminka si pro nás přijede. Jenže dětem se to těžko vysvětluje... potrat a tak. Mně by to maminka taky neřekla, kdybych se jí pořád nevyptávala. A jak to mám vysvětlit šestiletým dětem?“
„Slyšelas, že by tatínek vyhrožoval mamince nebo té ženě, u které maminka bydlí, Elině Rosbergové?“ zeptala jsem se Anny, ale připadala jsem si jako největší mrcha.
„Té, která zemřela? Slyšela jsem, jak tatínek říká Maije-Leeně, že je Bůh zkouší, když maminku nechá po tak strašném hříchu jako je potrat naživu. Tatínek by se chtěl s tou hloupou Maijou-Leenou oženit! A mluví o tom, že bratři ve víře by se měli proti lékařům, kteří potraty dělají, postavit stejně jako v Americe. Tatínek mluvit umí,“ řekla Anna krutě. „Když maminka odešla, vzal si na mušku mě. Pořád mě chodí v noci kontrolovat, jestli spím tak, jak se má.“
Zatajila jsem dech, protože tohle by bylo ještě strašnější, než jsem si dokázala představit. Oblíbený kazatel, který sexuálně zneužívá své dítě?
„Co ti dělá?“
„Nic nedělá, jenom se dívá. I z toho se mi dělá špatně. Ale Elisu poplácává a libuje si, že je to naštěstí ještě holčička, žádná ženská. Já už musím jít domů. Nesnáším to nekonečné vyptávání, když přijdu pozdě.“
Vraceli jsme se. Anna nás ujišťovala, že až na Johannese by všechny děti chtěly bydlet s matkou. Netroufala jsem si moc se vyptávat, protože výslech dítěte bez přítomnosti rodičů nebo sociální pracovnice je choulostivá záležitost. Mohla jsem jenom předat materiály své kamarádce právničce, Leeně. Soud přece musí vyslechnout i děti.
„Nemáme zajít ještě za starým Yli-Koivistem, když jsme ho potkaly na silnici? Máme ještě čas?“
„Pokud vlak nemá zpoždění, už moc času nemáme. Zavolej na nádraží, mám tady číslo.“
Vytáhla jsem mobil, ale než jsem stihla někam zavolat, zazvonil sám. Taskinenův hlas se ztrácel někde v šumu. Přesto jsem slyšela, co mi říká.
Aira Rosbergová leží na jednotce intenzivní péče a není vůbec jisté, jestli přežije. Když se včera kolem desáté vracela z návštěvy dvou starých kamarádek, někdo na ni zaútočil. Zrovna vystoupila z auta a chystala se otevřít bránu - a někdo na ni shodil patnáctikilovou sochu medvěda, která bránu zdobila.
Nakladatelství Hejkal,  Dolní 153, 580 01 Havlíčkův Brod
tel. 569 424 115, e-mail hejkal@hejkal.cz